Nejhorší vztah k migraci a menšinám má kromě nejchudší strádající třídy také tradiční pracující třída. Ta je solidně ekonomicky zajištěná, ale má naopak velmi nízkou úroveň oněch nových kompetencí a málo kontaktů — jakékoli změny tak mohou jít na její úkor. V Česku jsou tyto třídy s menším sociálním kapitálem a nízkými novými kompetencemi výrazně širší než v některých západních zemích, což může vést také k většímu strachu z budoucnosti, kde je postavení těchto lidí nejasné. Se vztahem k cizincům podle výzkumu, který jsme dělali v roce 2017 pro akademiky z Pensylvánské státní univerzity, ve skutečnosti souvisí míra autoritářství — výrazně horší vztah k cizincům a k přijí mání migrantů a uprchlíků mají například lidé, kteří souhlasí s trestem smrti či se domnívají, že škola a rodina by měly vychovávat děti zejména k tomu, aby byly poslušné, dobře se chovaly a projevovaly respekt.18 Proti migrantům a uprchlíkům jsou pak v rámci některých skupin i lidé, kteří nedůvěřují institucím. Autoritářství a odpor k cizincům spolu souvisejí kvůli pocitu roz padajícího se světa, v němž je potřeba nastolit pořádek. Ne nadarmo k autoritářství inklinují spíše skupiny, které mají pocit, že na globalizaci a moderních trendech prodělávají. Moderní autoritářství však nelze plně slučovat s konzervatismem, o což se někteří snaží, aby jej legitimizovali. Přinejmenším v Česku totiž souvisí jen s některými typickými rozměry konzervatismu — například s odmítáním rozšiřování LGBT práv, ale nikoli se vztahem k víře a ke křesťanským tradicím či s důrazem na osobní odpovědnost místo role státu. Zmiňovaný výzkum pro pensylvánské akademiky však ukázal ješ tě další dva specifické psychologické aspekty či strategie, které úzce souvisejí s přístupem k menšinám. Lépe řečeno s tím, že s nimi člověk nepociťuje solidaritu, nechce se s nimi dělit o zdroje a odmítá jim po moci — například striktně se staví proti přijetí uprchlíků. Prvním je představa o jejich přístupu k nám. Lidé odmítající uprch líky výrazně častěji prohlašují, že muslimové považují Čechy za podlidi. Částečně to vychází z přesvědčení o invazivním islámu, ale také může
98
kapitola třetí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528798
jít o obrannou strategii — je lehčí odmítat ty, kteří vás stejně chtějí jen poškodit. Lidé striktně odmítající uprchlíky totiž tento pocit nechovají jen k muslimům. Navíc si myslí, že Češi jsou v rámci Evropy diskrimi novaní. A snáze se také odmítají ti, které nepovažujete za lidi. Respondenty jsme v otázce inspirované americkými sociálními psychology nechali hodnotit, nakolik lidští jsou podle nich příslušníci různých etnik a národ ností. Škála byla 0 až 100 a nad ní obrázek známé evoluční sekvence od opice po vzpřímeného člověka. Češi a nám blízké národy dostali známky 95 až 100. Muslimové, uprchlíci z Blízkého východu a Afriky okolo 50. Míra dehumanizace výrazně souvisela s ochotou přijímat uprchlíky. Lidé jednoznačně odmítající přijímání dávali průměrnou známku okolo 35, lidé otevření částečnému přijímání okolo 70. Vztah může jít oběma smě ry. Vůči uprchlíkům se možná uzavíráme právě proto, že je nechápeme jako lidi. Ale dehumanizováním si také můžeme omlouvat svůj morálně jinak hůře obhajitelný postoj. Když jsem tyto výsledky probíral se sociálním psychologem Emilem Bruneauem z Pensylvánské státní univerzity,19 říkal mi, že v Česku oproti jiným státům respondenti přijali dehumanizační hru ve větší míře. Pro jevovalo se to mimo jiné tím, že skoro nikdo nedal všem menšinám stovku, zatímco v jiných zemích to bylo i okolo pětiny respondentů. Možná se málo bavíme o procesech, které nás vedou k odsuzování a dehumanizaci, a proto je nejsme schopni rozpoznat a odmítnout ani v anonymním výzkumu, ani když se ve veřejném diskurzu o lidech mluví jako o invazi,20 hmyzu či rakovině. Hovoříme tu o muslimech a řada lidí asi namítne, že odpor k nim je specifický a nejde o xenofobii, ale o obavu z islámu jako velmi agresivního náboženství. Kousek pravdy na tom je, ale ne tak velký, jak byste si mys leli. Podle výzkumu Medianu pro iDnes.cz se lidé asi dvakrát více bojí muslimů, kteří pocházejí z arabských zemí, než těch, kteří u nás konverto vali a narodili se tu.21 Nejde tedy ani tak o vyznání, jako o kulturní původ. Češi v některých věcech umějí rozlišovat — například jsou v drtivé většině pro zákaz burky a nikábu zakrývajících celou tvář, ale méně než
99
menšiny a radikalismus
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528798
polovina by zakázala hidžáb. Od západních evropských zemí se lišíme v tom, že nemáme zažitý koncept občanských práv a státu jako komunity lidí, kteří je sdílejí. Jen okolo poloviny Čechů by nechalo muslima volit, pokud má české občanství, a ještě méně by mu dovolilo sňatek s Češkou. Pro toho, kdo „není náš“, jsou práva výsadou. Toho všeho využívá populistická politika. I když se menšiny dožadu jí základních práv, říká se, že chtějí něco navíc. A právě pocitem získá vání privilegia nad běžným lidem populisté mobilizují proti kulturním elitám i outgroups. Pocit empatie a snahu pochopit příslušníky menšin na druhé straně omezují dehumanizací. Když to prokouknete, Zema nové dneška ztratí kouzlo, ale musíte se upřímně zeptat — neuchylují se k jisté formě dehumanizace rovněž liberální kritici, když označují někte ré občany za pouhé obyvatele, jejichž motivace není třeba zkoumat?22
100
kapitola třetí Ukázka elektronické knihy