16
„Eh, dobrý den, tady Büchner. Mohl bych mluvit s Almou Büchnerovou? Jsem její bratr.“ V telefonu jsem vzdáleně slyšel zvuky domova důchodců, kde byla Alma na praxi. Proč jsem sakra na začátku každého telefonátu dělal „eh“? Jako přírodní zákon… nesnášel jsem to. To, že nad sebou nemám úplnou kontrolu. Tělo si často prostě dělá, co chce. Například když jsem se onehdy s Beate procházel kolem řeky a pod šaty se jí rýsovaly nohy. Měla to stejně? To člověk nemůže tušit. Jen jsem doufal, že nejsem jediný, kdo se totálně zmítaný pudy naprosto bezmyšlenkovitě protlouká létem. „Ahoj! Kde jsi? Nemám moc času.“ Almin hlas zněl trochu udýchaně. „Na klinice. Taky teď konám dobro. Děda mi sehnal brigádu.“ Alma se zasmála. „Fakt?“ „Povyprávím pozdějc. S Johannem si dneska v noci jdeme zaplavat. Nepřidáš se? V jednu u koupaliště.“ Alma se na okamžik zamyslela. „Musím se nějak dostat od sester,“ řekla, „ale to půjde. Kde u koupaliště?“ „U vchodu.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528674
„Jasně! A pak budeme čekat do osmi, než otevřou?“ Obrátil jsem oči v sloup. „Almo! Přelezeme plot. Ale někde se sejít musíme.“ „Oukej. Tak zatím, musím končit.“ Když jsem v šest odcházel, děda naštěstí nebyl v laboratoři. Jinak bych s ním musel jít domů. Takhle jsem ale měl čas brnknout Beate a ani jsem mu nemusel vysvětlovat, proč nevolám z domova. V hlavní budově visely na chodbách telefony pro pa cienty. V tuhle dobu se v prostorách nic moc nedělo. Stál jsem tam a obracel sluchátko v ruce. Zavolat Almě nebyl problém. Proč už zase bylo tak zatraceně těžké zavolat Beate? Vždyť jsem se jí jenom chtěl zeptat, jestli se mnou nestráví noc. Teda — ne v posteli, ale aspoň na koupáku. Je tisíc možností, jak si to jako holka může špatně vyložit. Friedere, ty zvíře! Tobě jde jenom o to jedno! Abych byl upřímný, byla to pravda. Šlo mi i o její tělo. Jasně. Ale nejenom! Ostatní holky taky byly pěkné a sexy. Ale Beate… Nedalo se to přesně popsat. Každopádně byla taková, že jsem nechtěl, aby si myslela, že mi jde jenom o sex… Bože můj! Za kolik rohů se dá vlastně myslet? Proč jsem občas prostě jen nekonal? Sama, škemral jsem v duchu, zatímco jsem vytáčel číslo, ať je tam sama. „Endresová.“ Její máma. Tolik k mým přáním adresovaným vesmíru! Ale aspoň něco jsem se od Almy naučil. „Eh, haló, tady je Friedrich. Mohl bych prosím mluvit s Beate?“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528674
A zase to stupidní „eh“. Slyšel jsem, jak volá. Slyšel jsem, jak se otevírají dveře. Úplně v dálce jsem zase zaslechl něco od té kapely. Bossa-nova. Na kterou jsem se jí rozhodně chtěl zeptat. Hned jak si někdy pořádně popovídáme. Potom její hlas. V telefonu zněl trochu jinak než ve skutečnosti. Jasněji. Ale možná jenom proto, že tam byla její máma. Zase jednou jsem nevěděl, jak začít. Potom jsem ji uslyšel se smíchem v hlase: „Chceš mi taky něco říct, nebo jsi jenom toužil slyšet můj líbezný hlásek?“ Byla vtipná, což najednou všechno výrazně ulehčilo. „Chtěl jsem se tě zeptat…“ Napadlo mě, že její máma pravděpodobně poslouchá, co odpoví. „Totiž, věc se má tak, že dneska v noci se ségrou a kámošem… Chceme přelézt plot na koupaliště. A myslel jsem… Rád bych věděl…“ „V kolik?“ Hlas jí teď zněl jinak. Nezávazněji. Nebo opatrněji. Těžko říct. „Sejdeme se v jednu u koupaliště. Půjde i moje ségra.“ „Jo, to už jsi říkal.“ Na chvilku se odmlčela. Měl jsem něco říct? Přesvědčovat ji? „Kde jsi teď? Zní to jako nádraží.“ Vůbec jsem si neuvědomil, jak je kolem hlučno. „Na klinice.“
102
Ukázka elektronické knihy