„Jak to víš?“ „Mluvili o tobě v supermarketu, když jsem se tam zastavil na nákup.“ Dan se usmál. „Můžeš kdykoli přijít na návštěvu. Na kafe – ne na vodku, jasný? – kdyby se ti někdy chtělo.“ Měl pocit, že chlapec tady nemá moc zábavy, která by ho odvedla od hloupostí. „Jo, dobře. Možná.“ V jeho odpovědi byl náznak radosti, ale ne zas tolik, aby se z toho dalo vyčíst, jestli se opravdu ukáže. „Mohl bys mi třeba pomoct najít tady nejlepší pláže, kde se dá plavat.“ „To bych moh, ale budeš sám, kdo vleze do vody. Já se takhle mučit nebudu, určitě ne dřív než v červenci.“ Niall se zvedl. Byl čas se vrátit do normálu. Káva a také možnost sednout si a urovnat si myšlenky ho probraly. Dan se ho nezeptal, proč vlezl do domku nebo proč by měl seržant mít důvod si myslet, že skočil do moře. Ale bylo mu jasné, klukovi v životě něco schází. n
Vesnice byla hezká, dokonce i když ji bičoval déšť. Možná ta syrová atmosféra její malebnost ještě zvýraznila. Dan změřil vzdálenost do centra vesnice na necelých pět kilometrů – hezká procházka za pěkného dne, když má člověk náladu. Dovedl si představit, jak jsou v létě úzké uličky naplněny vůní oceánu, květináče přetékají zářivě barevnými petúniemi a lobelkami, záplava kopretin se vlní v truhlících na oknech. Vesnice se zvedala od jednoduchých rybářských domků se zbytky zrezivělých řetězů až po gotický kostel, jehož věže se tyčily k nebi a byly zality sépiově zlatým světlem. „Počítám, že tak měsíc budu mít zákaz vycházení.“ Niallova slova přerušila Danovy myšlenky. „Já bych řekl, že budeš mít štěstí, jestli nebudeš mít domácí vězení až do svých pětadvaceti,“ zasmál se Dan. „Ale i tak to pro tvoji mámu bude obrovská úleva, až tě bude mít zase zpátky doma. Když na to půjdeš chytře…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528540
„Jak to myslíš?“ „Chci říct, aby ses s ní nehádal. Nebuď na ni protivný. Obejmi ji a řekni jí, že tě moc mrzí, že jsi jí způsobil takové starosti, ale že to nebyla jenom tvoje chyba.“ „Samozřejmě, že to nebyla moje chyba,“ řekl Niall. „Vidíš? Přesně o tomhle mluvím. Zkus trochu vychladnout a nech mluvit ji.“ Kývl směrem k rozbouřenému moři. „Zkus si představit, co se jí honilo hlavou.“ „Jo, dobře. Ale kdyby mě neodtáhla přes celou zemi takovou dálku až sem. Kdo ví…“ „Podívej,“ Dan zastavil auto. „Poslouchej mě. Já nevím, co se stalo mezi tebou a tvojí mámou, ale řeknu ti tohle: jestli chceš, aby to dneska dopadlo dobře a nemusel jsi za to platit celej další rok, musíš se chovat jako dospělej. Vím, že jsi ještě kluk, ale jestli je to tak, jak jsi říkal, a tvůj táta je pryč, vzniká tady docela velkej prostor, kterej se dá zaplnit. A je na tobě, jestli ho zaplníš.“ „Neznáš moji mámu,“ zasmál se Niall. „Promiň, ale ona je pořád v práci, takže si ani nevšimne, kdo je chlap v domě.“ „Až budeš starej jako já, naučíš se jednu věc.“ Dan se na Nialla usmál. Slovo starý je relativní, zvlášť když je člověk teenager. „Nikdy není příliš pozdě být chlapem, jakým můžeš být, ale nikdy na to není ani příliš brzo.“ Zastavili kousek od starých rybářských domků, bytelných a skromných. Niallův dům byl až na konci řady. Dan uvnitř jasně viděl dvě ženy, jak sedí spolu, nenuceně, jako by byly v nějakém čtenářském kroužku. „Popřej mi štěstí,“ řekl Niall nejistě. „Nebudeš ho potřebovat.“ „Pojď se mnou dovnitř, aspoň na chvíli.“ Niall se na něj podíval a znělo to tady, v tichu a přítmí, spíš jako prosba než pozvání. „Dobře, ale opravdu jen na chvíli. Tvoje máma se potřebuje dát dohromady. Musela to pro ni být noční můra.“ Následoval Nialla a čekal, zatímco otevíral dveře.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528540
„Díky bohu!“ Máma ho chytila za ramena a přitiskla k sobě, jako by ho už nikdy neměla pustit. „Díky bohu,“ opakovala znovu a znovu. „Myslela jsem, že jsi… Nemůžu tomu uvěřit…“ a slova patrně vyjádřila jen zlomeček emocí, které s ní cloumaly. Niall tam stál a podařilo se mu mámu také obejmout. Za chvíli se spustil proud slz na obou stranách a nikdo se za ně ani trochu nestyděl. „Omlouvám se. Nechtěl jsem…“ Niall na okamžik poodstoupil a ukázal si rukou na hlavu. „Musel jsem ztratit vědomí a pak…“ pokývl směrem k Danovi „… on mě pak našel. Mami, nevěděl jsem…“ „Ukaž, podívám se na to.“ Pomalu ho vedla doprostřed místnosti, držela ho za ramena, sledovala jeho chůzi a pak mu naklonila hlavu, aby prohlédla poranění, které teď už bylo téměř suché. Okolo žloutnoucí modřiny byla zaschlá krev. „Z té rány jsi opravdu mohl na nějakou chvíli ztratit vědomí,“ řekla. Ale přitom také zavětřila a nebylo pochyb, že z něj byl cítit alkohol. Byla však dost moudrá na to, aby věděla, že na tohle téma teď není vhodný čas. „Měla bych tě odvézt na úrazové, aby ti udělali rentgen. Pro jistotu. Ale aspoň že jsi doma.“ Pak pohlédla na Dana. „Jak se vám za tohle odvděčím…?“ „Já jsem Dan,“ představil se a rychle podal ruku Lucy i Jo. „Není třeba, jsem hlavně rád, že je v pořádku. Je to moc fajn kluk. Byla to jen řada nešťastných příhod,“ řekl a zasmál se tomu. Lucy se teď také usmála. „Ano, řada nešťastných příhod. To byla Niallova oblíbená četba, když byl menší.“ „Ale mami,“ protestoval Niall, viditelně v rozpacích. „Já už vím!“ promluvila teď jeho babička, „vy jste ten, co je tady na dovolené,“ a obrátila se k ostatním: „Už jsem vám o něm říkala. Elizabeth ho potkala v supermarketu. On teď bydlí v domku po Victoru Whiteovi,“ a potvrdila tak, že vesnická šeptanda funguje. „Dostala jste mě,“ odvětil Dan a usmíval se. Byl moc rád,
100
Ukázka elektronické knihy