/ 98
2 . E v ropsk é so u ř a d nic e a p a r a l e ly
autorita světského kléru i řeholních řádů, rozštěpených frakčními boji, a v neposlední řadě též trůny korunovaných hlav.37 Zvlášť pronikavě se zápas avignonských a římských papežů promítal do poměrů ve Svaté říši římské, která svou správně-politickou skladbou skýtala soupeřícím stranám značné pole působnosti. Třebaže římský král Václav IV. následoval otce a přidržel se římského Urbana VI., avignonský protipapež Kliment VII. až do své smrti v roce 1394 nepřestal doufat, že se mu podaří získat lucemburského vladaře na svou stranu. V zápase Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna se francouzsky orientovaná skupina uvnitř českého vysokého duchovenstva přiklonila k panovníkovi a do jisté míry tak přispěla k dílčímu rozkolu v pražské arcidiecézi. Tolik na ilustraci jednoho z důsledků schismatu na země České koruny.38 Z českého hlediska, a zejména pak ze zorného úhlu katolického dějepisectví, se někdy zdá, jako by voluntaristické postoje Václava IV. v církevních záležitostech vyplývaly jen z jeho impulzívní a vrtkavé povahy. Zčásti tomu tak jistě bylo. Více však padá na váhu, že se s obdobnými a často ještě závažnějšími zásahy světské moci vůči církvi lze shledat i v jiných zemích. Čtrnácté století bylo dobou rozmachu řady státních útvarů, jež v rámci vesměs již sjednoceného etnického celku spěly k pevnější správní organizaci a k větší samostatnosti v zahraničněpolitické oblasti. O krok vpřed byla Francie, jejíž právníci již v době konfliktu krále Filipa Sličného (1285–1314) a papeže Bonifáce VIII. (1294–1303) formulovali přirozenoprávní teorie autonomní státní moci, namířené jak proti starší univerzalistické koncepci římské říše, tak proti světovládným doktrínám tzv. papalistů římské kurie. Hus zcela jistě neznal spis Jana z Paříže O moci královské a papežské z počátku 14. století. To však nic nemění na skutečnosti, že dávno předtím, než čeští wyclifité zdůvodnili legitimnost odporu vůči „nehodnému papeži“, učinili tak legisté francouzského královského dvora.39 Tzv. avignonské zajetí papeže a přesunutí správního centra římskokatolické církve do jižní Francie způsobily, že další vlna odporu proti papežskému autokratickému centralismu nevzešla z národních monarchií, jimž měla patřit budoucnost, nýbrž z vratké Svaté římské říše. Tíhu boje s doktrínou papežovy 37) Důchody papežské kurie dosáhly maximálního rozsahu za Řehoře XI. (1370–1378) a po Francii, Anglii a Království neapolském byly nejvyšší v Evropě. Srov. k tomu Eršil 1959, kap. 1, Guillemain 1962, s. 574, dále Favier 1966, Neyer 1991, s. 266–279 (obchod s německými obročími u římské kurie) a Br. Schwarz 1993, s. 129–152. 38) Pro první orientaci viz heslo Reich v Geschichtliche Grundbegriffe, Bd. 5, zvl. s. 423–465. Bádání o správním systému říše významně posunul vpřed Moraw 1979, s. 385–424 (říšská města ve vztahu k říši a království), Moraw 1980a, s. 1–36 (vznik říšského sněmu), Moraw 1983, s. 2–65 (přehled správy a organizace), Moraw 1985 (zde zvláště s. 149–182 a 411–421) a Moraw 1993 (bilance bádání o správních dějinách pozdního středověku). Uvedené práce se široce zabývají i politikou lucemburských panovníků na říšském královském stolci. K této problematice z české strany srov. zvl. Spěváček 1979 (zde na s. 36 teritoriální rozsah Svaté říše římské) a Spěváček 1982, s. 225–243, kde mimo jiné polemické reakce na téma bohemocentrismu (viz k tomu zvl. Hanisch 1979a, s. 226–238, Moraw 1982, s. 262–266, 275–283 a níže pozn. 68). K politickým důsledkům schismatu pro říšské poměry více Thomas 1983, s. 318n., Moraw 1985, s. 252–256 a Handbuch 1987, s. 433–445. 39) Ze starší literatury srov. zejména Scholz 1903, s. 277–303, další literaturu uvádí History 1984, s. 868–869, Handbuch 1987, s. 729–730 a Miethke 1991, s. 102–107.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528532
P oč á t ky s ta v o v sk é ho d i a l og u : konci ly a p a r l a m e n t y
/ 99 Kenotaf Ludvíka IV. Bavora v mnichovském kostele Panny Marie (Frauenkirche)
plné moci (plenitudo potestatis) a jejími politickými důsledky na sebe vzal římský král Ludvík IV. řečený Bavor (1314–1346), který neváhal přijmout na památném římském Kapitolu císařskou korunu z rukou představitele římského „lidu“ a který více než dvacet let vzdoroval nátlaku avignonských papežů.40 Politickou činnost Ludvíka Bavora, plnou úskoků, falešných slibů a násilí všeho druhu, nelze idealizovat, nicméně právě pod záštitou tohoto panovníka rychle uzrávaly teorie, jež předjímaly novodobé myšlenky o svrchovanosti lidu, o státní nezávislosti i o právech a povinnostech panovníků. Myšlenkový přínos těchto avantgardních teoretiků nijak neztratil na průbojnosti, pokud někdy sahali po peru na podporu přízemních potřeb svého chlebodárce, který posléze svůj frontální útok proti avignonskému papežství zaplatil ztrátou trůnu ve prospěch mladého Lucemburka Karla IV. Spisy Viléma Ockhama († 1347) i proslulý Ochránce míru (Defensor Pacis) Marsilia z Padovy († 1342–1343) zůstaly v živém povědomí různých opozičních proudů a jejich odezvu nalezneme i v díle Jana Husa a jeho následovníků.41 40) Přehledně o konfliktu Ludvíka Bavora s avignonskými papeži Handbuch 1970, s. 518–554, Spěváček 1978, s. 125–135, Thomas 1983, s. 169n., Moraw 1985, s. 229–239. Více k tomuto císaři zejména Thomas 1993 a sborník Nehlsen/Hermann 2002. Z početné literatury k 700. výročí volby Ludvíka Bavora viz statě v katalogu Ludwig der Bayer 2014 a sborník z kolokvia mnichovského Historisches Kolleg, ed. Seibert 2014. 41) Srov. zejména Lagarde 1956–1963, toto pětisvazkové dílo je však poznamenáno modernizujícími přístupy. Ohlasy Defensoru Pacis v českém reformním myšlení vysledoval Bartoš 1930, s. 171–175, srov.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528532
/ 100
2 . E v ropsk é so u ř a d nic e a p a r a l e ly
Bylo by omylem se domnívat, že Karel IV., který na římský stolec dosedl jako chráněnec svého někdejšího učitele a papeže Klimenta VI. (1342–1352), byl ve všem všudy poslušným nástrojem avignonské kurie. Jeho Zlatá bula z roku 1356 bez předchozího učeného zdůvodnění vyloučila papežskou svrchovanost vůči římským králům, když mlčky pominula schválení volby římského krále vládnoucím papežem. Neméně obratně Karel IV. získal od Urbana V. (1362–1370) příslib, že neudělí žádné uprázdněné beneficium v Čechách bez jeho osobního vědomí a souhlasu. A třebaže již dříve českému králi fakticky příslušelo právo určovat domácí biskupy, podstatně se tím již v druhé polovině 14. století zúžily možnosti přímých zásahů papežské kurie do vnitřních záležitostí českého státu.42 Mnohem povážlivěji ztrácela papežská doktrína super gentes et regna (nad národy a státy) půdu pod nohama v Anglii. Opoziční hlasy proti beneficiátní a fiskální politice avignonských papežů, jež se ozvaly již za Jana XXII. (1316–1334), ještě více zesílily po vypuknutí válečného konfliktu s Francií. Kritika se soustřeďovala zejména na papežské taxy, provize k obročím a na zásahy kuriálních soudů. Dva statuty, které anglický parlament přijal v letech 1351 a 1353, daly panovníkům pravomoci, jejichž důsledné uplatnění mohlo kdykoli vést k naprosté roztržce s papežstvím. První ustanovení (Statut of Provisors) legalizovalo tvrdé postihy všech duchovních, kteří by se na základě papežských provizí (příslibů) zmocnili příslušného beneficia. V případě, že by tato obročí podléhala patronátu církevních institucí, král dostával možnost jmenovat jejich držitele. Statut of Praemunire zase hrozil tresty královým poddaným, kteří by se odvážili přenést své spory na půdu zahraničních soudních tribunálů. Třebaže král s ohledem na závažnost tohoto kroku své pravomoci nevyužil, sama tato možnost zvýšila jeho autoritu v domácích církevních záležitostech.43 O šedesát let později čeští páni na zemském soudu budou následovat příkladu anglického parlamentu. Napjaté vztahy s avignonskými papeži předurčily postoj Anglie k papežskému rozkolu v roce 1378. Pod tlakem Dolní sněmovny (House of Commons) poručníci nezletilého krále Richarda II. (1377–1399) přikročili ke konfiskaci majetku avignonských kardinálů a francouzských prelátů. Počáteční naděje vkládané do římského papeže Urbana VI. (1378–1389), jehož prostřednictvím byl také dojednán Richardův sňatek se sestrou českého krále Annou, brzy opadly a na obzoru se objevily nové rozepře.44 Do té doby také spadají dva významné protipapežské k tomu též De Vooght 1975, s. 587–588. Řadu otázek spjatých s doktrinálním vývojem od Ockhama k Wyclifovi osvětluje sborník Hudson/Wilks 1987. K Marsiliovi z Padovy a k Ockhamovi u nás Kudrna 1964, a Müller 2011. Rozsáhlou literaturu k dílu Viléma Ockhama kriticky evidoval Miethke 1992, s. 209–260, který také vydal oba důležité Ockhamovy spisy (De potestate papae et cleri a De iuribus Romani imperii, III.2 Dialogus) spolu s německým překladem (Miethke 2015 a 2020). 42) Jubilejní edice a studie vztahující se ke Zlaté bule zaznamenal Moraw 1982, s. 228–230, dvě základní práce však vyšly později: Hergemöller 1983 a 1989. O Karlových protikacířských výnosech z roku 1369 Tönsing 1989, s. 285–311, ke Karlově církevní politice Losher 1985, kde na s. 15–22 retrospektiva předchozího studia, a ke státní teologii Karla IV. Šmahel 2011, s. 118–135. 43) K oběma statutům stručně Handbuch 1987, s. 839–844. 44) Zájem na sňatku měly obě strany, k tomu Bartoš 1947, s. 34–35. K církevní politice Richarda II. Perroy 1933 (zde na s. 133–147 o česko-anglické alianci), k jeho absolutismu Jones 1968. Další literaturu uvádí
Ukázka elektronické knihy