Lucy Ashfordová
Zatvářil se, jako by se ho dotkla. „Ale byla jste to přece vy, kdo mi navrhl, abych podpořil vaši školu,“ odsekl s výrazem uražené nevinnosti. „Rozhodně jsem však nechtěla, aby to vypadalo, že jsem… že jsem vás kvůli tomu… uháněla,“ opakovala rozčileně. „Ale vy jste to podal tak, že přesně tak to vypadá.“ „Běda, musím dbát na svoji pověst!“ ušklíbl se. To už bylo na Serenu příliš. „Odcházím,“ prohlásila a otočila se. Na rameni však ucítila pevný stisk jeho ruky. „A kam přesně odcházíte, mylady?“ „Domů!“ „To tedy ne,“ zavrtěl hlavou Lefevre. „Ještě ne,“ dodal mírně. „Máme spolu dohodu, vzpomínáte?“ Serena se významně podívala na hodiny, které stály na nedaleké krbové římse. „Jsem zde s vámi už víc než hodinu. Tančila jsem s vámi a budu mít štěstí, jestli se mnou moje přítelkyně ještě někdy promluví po vaší neomalené poznámce o tom, že dobročinnost je odpustkem hrstky bohatých.“ „A není snad?“ Nespouštěl z ní zrak a jeho upřený pohled Serenu mátl a vháněl jí ruměnec do tváří. „Snad je v tom i zrnko pravdy,“ připustila. „Ale musel jste to říkat nahlas? Cožpak už jste dnes večer nezpůsobil dost škody?“ „K žádné škodě nedošlo, pokud vím. Ale jestli nyní odejdete, lady Sereno, půjdu s vámi. A všichni dospějí k témuž závěru, že už se nemůžete dočkat, až se mnou skončíte v posteli.“ Serena se zapotácela a zatočila se jí hlava. Jeho poznámka ji neměla překvapit, protože odpovídala tomu, jak se na ni Raphael díval. Měla na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528111
Krásná vdova na scestí
sobě střízlivou toaletu, ale měla pocit, že by stejně tak mohla být nahá. Pokoušela nevnímat jeho smyslný pohled, jímž ji občas přejel od hlavy k patě. Tento pohled v ní však vyvolal bouři pocitů, které nedokázala snadno potlačit. Neměl jí to dělat. A ona mu to neměla dovolit. „Takže ještě chvíli zůstanete, lady Sereno?“ „Jste nesnesitelný,“ zasyčela na něho. „Opatrně, mylady. Usmívejte se. Lidé nás sledují a mohli by uhádnout, co říkáte, a povídat si o tom. Tvařte se, jako byste ode mne nemohla odtrnout zrak.“ Přistoupil k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíte vypadat, jako byste mě chtěla políbit. Opět!“ Ten člověk byl jednoduše nemožný! „Vaše samolibost mě nikdy nepřestane překvapovat, monsieur Lefevre,“ odpověděla. „Řekla bych to takto: nejprve bych musela vypít láhev šampaňského.“ „Vážně?“ Vypadal udiveně a zároveň ohromeně. „Pak mi dovolte, abych přinesl…“ „Ale…“ přerušila ho rychle, „to se nestane.“ Odložila nedopitou číši na podnos procházejícího lokaje. „Takže když jste mě donutil tady zůstat, měli bychom si zatančit.“ Markýz ji vzal za obě ruce a přitáhl ji k sobě. Jeho zpola ironický úsměv pohasl a vystřídal ho zvláštní a upřený výraz. Jako by říkal, jsi moje. Teď jsi moje. Serena měla pocit, jako by cosi uvnitř ní vybuchlo a zasáhlo celé její tělo, každou její končetinu. Projela jí vlna touhy, jakou dosud nepoznala a neuměla ji pojmenovat. Nechtěla ji pojmenovat. Lefevre ji nepřestával pozorovat pohledem, který ji mučil a připravoval ji o poslední zbytky sebeobrany, ale současně jí 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528111
Lucy Ashfordová
v hlavě vytrvale bušilo varování, že pokud této změti hrozivých pocitů podlehne, bude ztracena. Ocitne se v jeho moci. V moci muže, jímž pohrdá. „Musíte se naučit hrát svoji roli, lady Sereno,“ mumlal jí do ucha, když se zařadili mezi tančící páry. „Jako ji hraji já, celé ty roky.“ Rychle k němu vzhlédla. „Avšak vy, monsieur, si libujete v tom, když lidem lžete a manipulujete s nimi. Na rozdíl ode mne, jak se obávám.“ Tentokrát se hlasitě zasmál. „Váš názor na moji povahu mě nepřestává bavit. Ale uzavřeli jsme spolu dohodu a myslím, že bude rozumné, když ji budete dodržovat. Anebo dáváte přednost tomu, aby se rozkřikla zpráva o hanebném chování vašeho manžela?“ zeptal se jí bezstarostně. Na to pochopitelně neexistovala odpověď. A tak Serena tančila dál. Hudba vyhrávala a kolem ní se míhaly páry v zářivě jásavých barevných toaletách, avšak Serena byla hluboce sklíčená nejen proto, že markýz měl pravdu a jí nezbývalo než jejich dohodu dodržet, ale i proto, že si moc dobře uvědomovala jeho převahu. Jeho sílu. Úsměv. Jeho mocné kouzlo. Zrazovalo ji vlastní tělo. Už jednou se v životě spálila. Nikdy víc, opakovala si v duchu. Už nikdy víc. Čekal ji však celý měsíc po boku markýze, a tak se usmála. A nějak se jí dařilo usmívat se i po celou dobu, kdy tančili, a když ji Raphael odváděl z parketu, spokojeně pokýval hlavou. „Výborně,“ řekl. „Opravdu skvěle. Dokonce i mně byste namluvila, že se v mé společnosti dobře bavíte.“ Její úsměv ihned pohasl. 100 Ukázka elektronické knihy