Jackie Ashendenová
jako pracovnu. Měla stejně jako zbytek vily veliká okna a posuvné, prosklené dveře, které vedly ven na terasu. Tenhle ostrov a vila, již jsem na něm nechal postavit, bylo mé oblíbené místo. Všechno bylo krásně otevřené, všude výhled na oceán, a jediné, co bylo potřeba, abyste se k němu dostali, bylo otevřít ty skleněné dveře. Byla to kocovina z dob, kdy jsem byl zavřený. Stále ještě jsem nesnášel uzavřené prostory a jakmile jsem měl peníze, utrácel jsem je za pocit svobody v místech, jako bylo tohle. Stěny mé pracovny lemovaly police s knihami na nejrůznější témata a s čímkoli, co mi někde padlo do oka. Velký, hladký bílý kámen. Zajímavá mušle. Kousek naplaveného dřeva, který měl zajímavý tvar. Vybělený kousek korálu, vyplavený mořem. Líbilo se mi, že si na ty poličky můžu dát, co chci. A že si můžu, co chci, dělat i s vilou. Po dětství jako bylo to moje, kdy všechno podléhalo velmi přísné kontrole, byly takové drobnosti luxusem, který jsem si i po všech těch letech stále ještě užíval. Poblíž jednoho z oken stál široký dřevěný pracovní stůl s počítačem. Posadil jsem se k němu a počítač zapnul. Chtěl jsem se spojit se svými právníky a podívat se, jestli už se něco objevilo v médiích, jestli se něco pohnulo. Během noci mi žádná zpráva nepřišla, což znamenalo, že Constantine neudělal nic, a to bylo opravdu divné. Přece mě nenechá s Olivií jen tak odejít? Zvlášť když to vypadalo, že se k němu tolik chce vrátit. Domingo by něco takového nenechal jen tak, to bylo jisté. Opřel jsem se do opěradla a přemýšlel, co budu dělat dál. Potřeboval jsem Olivii nějak přesvědčit, že mi může věřit, což znamenalo změnit metody. Nemohl jsem ji nechat odejít, ale možná bych jí mohl v našem vztahu přenechat iniciativu. Pak to nebude žádná manipulace. Možná by mi mohla říct něco víc o svých plánech s firmou. Už teď jsem věděl hodně, ale 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528038
Vrátil jsem se!
ne všechno. A pokud nebude sex, tak nebude. Zas tak strašně moc po něm netoužím. Možná mi to poskytne příležitost se dozvědět víc o Olivii jako o ženě, zatím ji znám spíš jako dívku. Zdá se, že jí má přítomnost není nepříjemná. Já jí řekl o Domingovi, o tom, co se stalo před lety, a ona mi řekla, jak se na mě tehdy zlobila, když jsem se jí neozval, což jsem úplně chápal. Je to tvoje chyba. Mohl ses tenkrát vzdát. Při tom pomyšlení jsem se ušklíbl. Vzdát se? Nechat Dominga, aby vyhrál a obrátil pozornost ke Constantinovi? Nikdy. Constantine tehdy sedával venku přede dveřmi, i když to měl zakázané, a občas mi pode dveřmi postrčil papírek. Ptal se mě na něm, proč to prostě nevzdám, protože táta mě nepustí, dokud to neudělám. Bude mě tam držet věčně. Ale neomluvil se. Neomluvil se za to, že mě odsoudil k měsícům v místnosti bez oken, kde člověk neuvidí nebe ani hvězdy ani smějící se dívku. Žádná omluva, přestože jsem právě kvůli němu ze sebe celé roky dělal cíl Domingovy pozornosti. Nezlobil jsem se na něj. Právě tehdy jsem totiž pochopil, že už není můj bratr. Byl to v každém ohledu Domingův syn, a proto se neomluvil. Nezáleželo mu na mně. Nezáleželo mu na Olivii. A proč by taky mělo? Psychopati nemají schopnost vcítění. Hněv na Dominga ale stále přetrvával a mísil se s hořkým smutkem. Zlobil jsem se na něj, že zpřetrhal pouto mezi mnou a Constantinem, že z něj udělal to, co je teď. Že mu kvůli tomu budu muset sebrat firmu a moc, aby někomu neublížil tak, jak to Domingo udělal nám. Zlobil jsem se i sám na sebe, že jsem selhal. Cítil jsem, jak ve mně nezadržitelně roste zuřivý vztek. Zavrčel jsem a prudkým pohybem ruky smetl monitor ze stolu. Ozval se tříštivý zvuk, ale nestačilo to, pořád jsem zuřil. Domingo byl po smrti, nemohl jsem 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528038
Jackie Ashendenová
si ho vybít na něm, ale nějak jsem se ho zbavit musel. Jedinou možností bylo cvičení nebo sex. A protože sex zjevně nebyl žádaný, zbylo jen to cvičení. Posilovna byla na druhém konci chodby a poté, co jsem se převlékl do cvičebního, jsem si zapnul běžecký pás a nasadil pořádné tempo. Olivii se nelíbilo, že ji tu držím, ale nechat ji odejít není možné. Musel jsem ji chránit. Neochránil jsem bratra, ale u ní si nemůžu dovolit selhat. Může mi odepřít své tělo, ale to nevadí. Já jsem trpělivý, uvidíme, kdo déle vydrží. Bili mě, trápili hlady a zavírali do místnosti bez oken, protože jsem se odmítl poddat. Zemřel jsem a vybudoval impérium z ničeho, jen silou vůle. Domingo nade mnou nevyhrál a ona nevyhraje taky. A co ti to přinese? Ta myšlenka přišla kdovíodkud a syčivě se plazila mým mozkem jako had travou. Rozběhl jsem se ještě rychleji, aby zůstala někde daleko za mnou, protože to byla hloupá otázka. Co mi to přinese? Přinese mi to ji. Nakonec bude moje. A přinesl ti někdy tvůj odpor Domingovi, co jsi chtěl? Aspoň jednou? Znovu jsem zavrčel, zaťal zuby a znovu zvýšil rychlost pásu, tentokrát na maximum. Samozřejmě že u Dominga to fungovalo. Dělal přesně to, co jsem chtěl, obrátil pozornost ke mně. Moje rebelie ho zaměstnávaly a on nechal Constantina na pokoji. Constantine byl ten hodný kluk, dělal všechno, co si Domingo přál, zatímco já zajistil, že budu ten špatný. Ten, který neposlouchá, ten, kterého je potřeba potrestat. Ale nikdy jsem se nevzdal. Ani jednou. Zemřel jsi. Přišel jsi o všechno. Tvůj bratr se stal Domingem a tys zlomil Olivii srdce. To má být vítězství? Vztekle jsem praštil do vypínacího tlačítka pásu a jen jsem na něm chvíli stál, lapal po dechu a po těle mi stékal pot. Protože ať jsem se snažil, jak chtěl, nedokázal jsem ty myšlenky vyhnat z hlavy. 100 Ukázka elektronické knihy