Nečekala jsem, že zničehonic řekne: „Je mi líto, že vám to s Jonathanem nevyšlo.“ Jo, jasně, řekla jsem a rychle jsem vstala a začala hledat smeták, protože jsem se před ním nechtěla rozbrečet. Když jsem se vrátila do kuchyně, Patrick už tam nebyl, a na podlaze nezbývalo nic, co bych mohla zamést. S Oliverem jsme se k tématu našeho rozhovoru pod stříškou nikdy nevrátili a předstírali jsme, jako by se nikdy ani neodehrál. Nevěděla jsem, jestli to řekl Patrickovi, jehož stupeň nervozity v kuchyni nebyl výrazně větší než kdykoli jindy, když se ocitl v mojí přítomnosti. Nevěděla jsem, jestli Patrick zaznamenal tu moji. Proto jsem toho večera za nimi nešla do obýváku, ani žádný další den poté. Dokud ale byli doma a já jsem slyšela televizi a zvuky jejich hlasů, dunění sušičky v kumbále pod schodištěm či příchod poslíčka s objednaným jídlem, cítila jsem se méně osamělá. * Nicholas vyrážel brzy ráno na procházky a zbytek dne vyplnil schůzkami, psaním deníku a telefonováním se svým sponzorem. Brzy mu došlo, že toho mám na práci ještě méně než on, a zeptal se, jestli nechci chodit s ním. Toho dne jsme došli z Shepherd’s Bush k řece, podél ní až do Battersea, a nakonec až do Westminsteru. Od té doby jsme různými oklikami vyráželi do města, procházeli se podél kanálů, vystoupali do Clerkenwellu a Islingtonu a pak improvizovali cestou zpátky skrz Regent’s Park, až jsme nakonec prochodili tolik hodin denně, že jsme si začali kupovat energetické tyčinky a Lucozade k pití. Než jsme se propracovali všemi dostupnými variantami příchutí, stihla jsem si Nicholase zamilovat. Byl jako můj bratr a nikdy se neptal, proč mi je dvacet šest a nemám práci, bydlím u rodičů a nosím 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527861
pořád stejné hadry. Když jsem o tom sama začala, řekl: „Kéž by moje nejhorší životní rozhodnutí bylo to, že jsem si vzal totálního debila.“ Pokračoval: „Všechno se dá napravit, Martho. I rozhodnutí, která končí tím, že tě najdou v bezvědomí a zkrvaveného někde v podchodu jako mě. Ačkoli by bylo ideální zjistit, proč si člověk pořád podpaluje střechu nad hlavou.“ Byli jsme někde v Bloomsbury a seděli na okraji fontány v jakémsi nóbl parčíku. Zeptala jsem se ho, proč si neustále podpaluje střechu nad hlavou, a pak jsem dodala, že o tom nemusí mluvit, jestli nechce. Chtěl. Řekl, že je to všechno kvůli tomu, že když byl malý, nikdo o ničem nemluvil. Řekla jsem mu, že jsme se s Ingrid vždycky zoufale snažily zjistit jeho původ. Nicholas vzdychl: „Bože, můj původ.“ Řekla jsem to úplně stejně jako Rowland. Myslela jsem, že mu to bude připadat vtipné, ale pochopila jsem, že jsem se spletla. Omluvila jsem se mu. „Muselo být příšerný žít s vědomím, že o něčem, co se tě týká, se nesmí mluvit.“ Nicholas si odfrknul: „Myslíš být něčím, o čem se nemluví? Když jste se na to tak hrozně chtěly zeptat, proč jste to neudělaly? To vám rodiče řekli, že se to nedělá nebo co?“ Odpověděla jsem, že ne. „Jen jsme si myslely, že je to zakázaný. Nevím proč. Možná proto, že jsme nikdy neslyšely, že by o tom někdo z tvé rodiny mluvil a,“ chvíli jsem se zarazila, „myslím, že jsem to vnímala tak, že nechci být první člověk, od kterýho se dozvíš nějakou špatnou zprávu.“ „Ale to, že jsem adoptovanej, jsem přece věděl, ne?“ „Ne. Tu špatnou zprávu, že nejsi bílej.“ Řekl „Co?“ tak hlasitě, že se po nás otáčeli lidé, a pak mě popadl za ramena. „Proč se o tom dozvídám až teď, Martho?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527861
„Promiň, Nicholasi. Myslela jsem, že to víš.“ Ještě mě od sebe kousek odstrčil, pak mě pustil a řekl, že ještě potřebuje trochu projít, aby to zpracoval. Možná, řekl, to do jisté míry tušil, ale stejně je to pro něj obrovský šok, takhle to slyšet. Řekla jsem mu, že chápu, jak velká to pro něj musí být rána. Venku za branou parku mi dal Nicholas ruku kolem ramen a řekl: „Ty jsi blázen, Martho.“ Pokračovali jsme tak ještě nějakou chvíli, zpátky skrz Fitzrovii. Poté jsme zahnuli směrem k Notting Hillu. Zeptala jsem se ho, jestli si myslí, že bychom si měli dát ještě nějaké uhlohydráty. Martho, řekl mi, měli bysme si najít práci. Ve výloze malé bio samoobsluhy, kterou jsme míjeli na Westbourne Grove, visel inzerát na volná místa ve všech odděleních. Ačkoli jsme neměli jakoukoli zkušenost s prodejem, oba dva nás přijali, patrně proto, že jakožto chlapík, který se léčí ze závislosti, a odvržená manželka, která každý den ušla mnoho kilometrů, jsme oba měli správně bledý obličej a těla zhuntovaná jako zaměstnanci obchodu se zdravou výživou. Nicholas dostal na starosti noční doplňování zboží. Manažerka se mě zeptala, jestli chci k pokladně, nebo do kavárny. Odpověděla jsem, že jelikož nemůžu spát, také by mně vyhovovaly večerní směny. Podívala se mi na bicepsy, řekla „pokladna“ a poslala mě domů se vzorkem nějaké bylinné tinktury na spaní, která chutnala jako shnilé listy salátu v pytlíku ze supermarketu. Na procházky už jsme nechodili. O přestávkách jsem jedla šunkové sendviče z Pret a Manger a pila Lucozade s vítěznou příchutí, schovaná ve skladu, protože maso je vražda, a jak jednou říkala naše manažerka nějaké zákaznici, cukr je v podstatě mikrobiální genocida. Ačkoli Nicholas pořád bydlel na Goldhawk Road, stýskalo se mi po něm.
99
Ukázka elektronické knihy