straně se tlačili u baru starší muži a celé rodiny, na druhé seděli mladí. Zničehonic mi Beránek začal vykládat nějakou podivnou historku, která nedávala smysl. Mluvil rychle a tajnůstkářsky, nakláněl se nad stůl. Skoro jsem mu nerozuměl. Ta historka měla něco společného s Charlym a Vlkem, ale slova zněla jakoby ze snu: hádka, nějaká blondýnka (Hanna?), nože, přátelství nade vše… „Vlk je dobrej chlap, znám ho, má zlatý srdce. Charly taky. Jenže když se vožerou, nedá se s nima vydržet.“ Souhlasil jsem. Bylo mi to fuk. Kousek od nás se nějaká dívka upřeně dívala do vyhaslého krbu, proměněného v obrovský popelník. Déšť sílil. Beránek mě pozval na koňak. V tu chvíli se objevil majitel a pustil video. Musel si vylézt na židli, aby na přístroj dosáhl. Seshora oznámil: „Pustím vám nějaký video, miláčkové.“ Nikdo si ho nevšímal. „Jste banda lenochů,“ řekl na rozloučenou. Film byl o motorkářích po nukleární katastrofě. „To jsem viděl,“ prohlásil Beránek, když se vrátil se dvěma skleničkami koňaku. Dobrého koňaku. Dívka u krbu se rozplakala. Nevím, jak to vysvětlit, ale jako jediná osoba v celém baru nevypadala, že tam vůbec je. Zeptal jsem se Beránka, proč ta holka pláče. Jak víš, že brečí? odpověděl. Já jí moc do tváře nevidím. Pokrčil jsem rameny; v televizi jela dál kupředu pouští dvojice motorkářů; jednomu z nich chybělo oko; na obzoru se zračily trosky nějakého města; rozpadlá benzinová pumpa, supermarket, banka, kino, hotel… „Mutanti,“ prohlásil Beránek a natočil se bokem, aby něco viděl. Vedle dívky u krbu seděla další holka a kluk, kterým mohlo být stejně tak dobře třináct jako patnáct. Oba se na ni dívali, jak pláče, a čas od času ji pohladili po zádech. Kluk měl poďobanou tvář; šeptal dívce něco do ucha, jako by se 96/97
00def_336_BOLANO_3RISE_DEF_PREDELAVKA11.indd 97
10.10.2013 0:23:29
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527860
ji snažil spíš o něčem přesvědčit než ji utěšit, a koutkem oka přitom sledoval nejnásilnější scény filmu, kterých tam ostatně bylo požehnaně. Vlastně obličeje všech mladých s výjimkou plačící dívky se automaticky otáčely k televizoru, přilákány kraválem bitek či hudbou předcházející ve vrcholných okamžicích rvačkám. Zbytek filmu mladé nezajímal nebo ho už viděli. Déšť venku nepolevoval. To mi připomnělo Škvarka. Kde asi je? Je s to strávit den na pláži, zalezlý pod hromadou šlapadel? Na chviličku jako by se mi nedostávalo vzduchu, přidusila mě touha vyběhnout ven a zjistit to. Nápad zajít za ním postupně dostával pevnější obrysy. Nejvíc mě lákalo na vlastní oči spatřit, co jsem si dosud jen představoval: napůl dětský hrad, napůl boudu jako ve slumech třetího světa – co jsem vlastně čekal, že pod šlapadly nakonec najdu? V představách se mi zjevoval Škvarek na bobku jako jeskynní člověk u lampy nasazené na plynovou bombu; když jsem vešel, vzhlédl a chvíli jsme se na sebe dívali. Ale kudy se tam dostat, nějakou dírou jako do králičí nory? To byla jedna z možností. A až vylezu na druhé straně tunelu, Škvarek čtoucí noviny bude vypadat jako králík. Obrovský, k smrti vyděšený králík. Jasně, pokud ho nechci vyděsit, musím nejdřív zavolat. Ahoj, to jsem já, Udo, jsi tam? Já myslím, že jsi… A co když nikdo neodpoví, co potom? Představil jsem si, jak obcházím šlapadla a hledám otvor, kudy vejít. Maličký. Do něj se potom namáhavě vplazím… Uvnitř vládne tma. Proč? „Mám ti povědět, jak ten film skončí?“ navrhl Beránek. Dívka u krbu už nepláče. Na obrazovce kope jakýsi kat jámu dost velkou na to, aby tam mohl pohřbít člověka i s motorkou.
00def_336_BOLANO_3RISE_DEF_PREDELAVKA11.indd 98
10.10.2013 0:23:29
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527860
Když dokope, mládež se rozesměje, ačkoli ten výjev má v sobě cosi nepostižitelného, spíš tragického než komického. Souhlasil jsem. Jak to skončí? „Hrdinovi se podaří z radioaktivní zóny utéct i s pokladem. Nepamatuju se, co je ten poklad, jestli návod na výrobu syntetický nafty nebo syntetický vody nebo co. No prostě film, takovejch je, ne?“ „Jo,“ odpověděl jsem. Chtěl jsem zaplatit, ale Beránek se rozhodně postavil proti. „Budeš platit večer,“ usmál se. Ten nápad mě nijak nenadchl. Ale koneckonců mě přece nikdo nemůže nutit s nimi večer někam jít, i když se obávám, že ten hlupák Charly už jim to slíbil. A pokud si s nimi vyrazí Charly, tak Hanna taky; a pokud půjde Hanna, je pravděpodobné, že Ingeborg bude chtít taky. Vstal jsem a jen tak mimochodem se zeptal na Škvarka. „Nemám šajn,“ odpověděl Beránek. „Je trochu magor. Chceš jít za ním? Sháníš ho? Jestli chceš, půjdu s tebou. Možná sedí v baru u Pepeho, v tomhle dešti těžko maká.“ Poděkoval jsem mu a odmítl, že to nebude nutné. Nesháním ho. „Je trochu divnej,“ řekl Beránek. „Proč? Kvůli těm spáleninám? Víš, jak k nim přišel?“ „Ne, proto ne, to mi je buřt. Prostě se mi zdá divnej. Ne, divnej není to správný slovo, spíš ujetej, jestli víš, co tím myslím.“ „Nevím, co tím myslíš?“ „No že má prostě svoje mánie – jako všichni. A je krapet zahořklej. Nevím. Mánie má každej, ne? Nemusíme chodit daleko, podívej se na Charlyho, toho baví jenom nasávat a polonahej se prohánět na surfu.“ 98/99
00def_336_BOLANO_3RISE_DEF_PREDELAVKA11.indd 99
10.10.2013 0:23:29
Ukázka elektronické knihy