„Za starých časů indiánského teritoria,“ pokračoval doktor, „se s Yigem tolik netajilo. Prastaré kmeny, méně opatrné než pouštní kočovníci a Pueblové, mluvily s prvními indiánskými vůdci o svých legendách a podzimních obřadech zcela otevřeně a nechaly značnou část pověstí rozšířit do sousedních oblastí bílého osídlení. Největší strach přišel v dobách land-rush v osmdesátém devátém roce, kdy se začaly šířit zvěsti o některých mimořádných událostech a tyto zvěsti byly podpořeny zdánlivě hmatatelnými důkazy. Indiáni tvrdili, že noví běloši neumějí vycházet s Yigem, a osadníci později začali tuto teorii brát za bernou minci. Teď už se žádný starousedlík ve střední Oklahomě, bílý ani rudý, nedal přimět k tomu, aby o hadím bohu promluvil jinak než v nejasných narážkách. Ale koneckonců, dodal doktor s téměř zbytečným důrazem, jediná skutečně ověřená hrůza byla spíše žalostnou tragédií než uhranutím. Všechno to bylo velmi hmotné a kruté – i ta poslední fáze, která vyvolala tolik sporů.“ Doktor McNeill se odmlčel a odkašlal si, než se pustil do svého zvláštního vyprávění, a já jsem pocítil mravenčení, jako když se zvedá divadelní opona. Pokračoval: „Vše začalo, když Walker Davis a jeho žena Audrey na jaře 1889 opustili Arkansas, aby se usadili na veřejné půdě severně od řeky Washita, v dnešním okrese Caddo. Nyní tam stojí malá vesnice Binger a vede tudy železnice, ale jinak se místo změnilo méně než jiné části Oklahomy. Stále je to úsek farem a rančů – v dnešní době docela produktivních – protože velká ropná pole se příliš nepřibližují. Walker a Audrey přijeli z Franklin County v Ozarkách s vozem s plátěnou střechou, dvěma mezky, starým psem jménem “Wolf” a s veškerým vybavením domácnosti. Byli to typičtí horalé, mladí a možná o něco ctižádostivější než většina ostatních, a těšili se na život
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527695
s lepšími výnosy za svou tvrdou práci, než jaké měli v Arkansasu. Oba byli štíhlí, drsní; muž byl vysoký, pískově zbarvený a s šedýma očima, žena byla malá a spíše tmavá, s černými rovnými vlasy, které naznačovaly mírnou indiánskou příměs. Obecně na nich bylo velmi málo zvláštností a až na jednu věc by se jejich osud nelišil od osudů tisíců jiných průkopníků, kteří v té době přicházeli do nové země. Tou věcí byl Walkerův šílený strach z hadů, který někteří přičítali prenatálním příčinám a někteří tvrdili, že pochází z temného proroctví o jeho konci, kterým se ho snažila zastrašit stará indiánská squaw, když byl ještě malý. Ať už byla příčina jakákoli, následky byly skutečně výrazné; navzdory jeho silné obecné odvaze mu totiž pouhá zmínka o hadovi způsobovala mdloby a bledost, zatímco pohled na byť jen malý exemplář vyvolával šok, který někdy hraničil se záchvatem křečí. Davisovi se vydali na cestu brzy v roce v naději, že budou na svém novém pozemku na jarní orbu. Cestování bylo pomalé, protože v Arkansasu byly špatné cesty, zatímco v teritoriu se rozprostíraly rozsáhlé kopce a červené písečné barreny bez jakýchkoli cest. Jak se terén stával rovinatějším, změna oproti jejich rodným horám je deprimovala možná víc, než si uvědomovali; ale lidé v indiánských osadách jim připadali velmi přívětiví. Tu a tam se setkali s nějakým protivníkem, s nímž si zpravidla vyměnili hrubší slova, šlo o neškodné soupeření. Vzhledem k ročnímu období se zde nevyskytovalo mnoho hadů, takže Walker netrpěl svou zvláštní povahovou slabostí. V dřívějších fázích cesty ho také netrápily žádné indiánské pověsti o hadech, protože přesazené kmeny z jihovýchodu nesdílejí divokou víru svých západních sousedů. Osud tomu chtěl, že to byl běloch v
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527695
Okmulgee v zemi Creeků, kdo Daviseovi poprvé naznačil, jak věří Yigové; náznak, který na Walkera působil podivně fascinujícím dojmem a způsobil, že se poté začal vyptávat. Zanedlouho Walkerova fascinace přerostla v silnou hrůzu. Na každém z nočních táborů si dával mimořádný pozor, vždy odklízel všechen porost, který našel, a vyhýbal se kamenitým místům, kdykoli to šlo. Každý trs zakrslých keřů a každá rozsedlina ve velkých, deskovitých skalách mu teď připadaly jako úkryt zlovolných hadů, zatímco každá lidská postava, která zjevně nepatřila k osadě nebo emigrantskému vlaku, mu připadala jako potenciální hadí bůh, dokud blízkost neprokázala opak. Naštěstí v této fázi nedošlo k žádnému nepříjemnému setkání, které by mu ještě více pocuchalo nervy. Jak se blížili ke kraji Kikapú, bylo stále těžší vyhnout se táboření v blízkosti skal. Nakonec to už nebylo možné a chudák Walker se musel uchýlit k tomu, že začal hulákat některá z venkovských kouzel proti hadům, která se naučil v dětství. Dvakrát nebo třikrát hada skutečně zahlédl, což způsobilo jeho neklid.
xxx
Dvaadvacátého večera cesty bylo kvůli divokému větru nutné utábořit se na co nejchráněnějším místě, a tak Audrey přesvědčila manžela, aby využil skály, která se tyčila neobvykle vysoko nad vyschlým korytem bývalého přítoku řeky Canadian River. Skalnatý ráz místa se mu nelíbil, ale tentokrát se nechal přemluvit a mrzutě
Ukázka elektronické knihy