„Jistě. Ale zdá se, že už jsi zdráv. Máš mladé silné tělo. Jenom jsi řádně prochladnul, řekl bych.“ Mojmír pocítil třas, a chvíli mu trvalo, než jej – a spolu s ním strach a vztek bez konce – zase zahnal. V nose jako by měl stále ještě vodu. A než znovu promluvil, měl pocit, že nejdříve musí vyplivnout ten hnusný hadr. „Bylo to jinak!“ „V tom případě jsi udělal všechno pro to, abychom se nedozvěděli jak.“ „K čemu by to bylo, kdybych se zkoušel hájit?“ „Nelze nalézt spravedlnost, nejsou-li vyslyšeny obě strany. Svým mlčením jsi škodil nejen sobě, ale i spravedlnosti! To první se dá odpustit, to druhé... to je skutečně špatné!“ „Svým mlčením jsem řekl přesně to, co mi stálo za to říct.“ „Hmm. Kdyby hrdost zachraňovala, už bys byl spasen... Musím ovšem přiznat, že mi od začátku přišlo podezřelé, že když už se pokusíš o útěk – čemuž jsem nebyl příliš ochoten věřit, nicméně, stát se může všechno – ale když už se to stalo, jak podivná náhoda, že tě dopadnou zrovna ti, o kterých je známo, že k tobě chovají zášť. Zvlášť jeden – a ten teď odměnou nejspíš dostane místo v biskupově družině. Opravdu podivná náhoda! Škoda, že o tom nevím více... Ale chápu, že je těžké o tom mluvit.“ Byla-li v tom projevu porozumění výzva, aby se Mojmír přeci jen svěřil, kněžic se bez váhání rozhodl ji odmítnout. Pohledem se nořil do odlesků svíček na stěnách; lehce rozechvělé, ale zároveň vyrovnané světlo mu na chvíli připomnělo mihotavou pokojnost říční zátočiny, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527685
stromovím objímaného zákoutí, které vždy bylo tak konejšivě odlehlé – a nyní tak bezútěšně vzdálené. „Nepřišel jsem vyzvídat,“ přerušil Mojmírovo zasnění Eghard. „Co se stalo, stalo se. Důležité je, co bude dál. Protože to je to, co máš moc změnit. Vlastně jsem tě přišel požádat, abys dělal družiníka alespoň mně. Abys mne doprovázel na mojí další cestě.“ Mojmír si nebyl jistý, jestli se nepřeslechl. Po tom, co se stalo, mu nyní dovolí, aby opustil klášter, a dokonce na tak dlouhou dobu? Vždyť jedna Eghardova cesta zpravidla zabrala několik měsíců! „Běžně cestuji sám,“ pokračoval mnich. „Náš pán a naši svatí nade mnou bdí. Ale myslím, že tentokrát ocením změnu. Zvlášť když nejen já, ale i ty bys měl na té cestě jisté poslání. Vznešené poslání! Byla skvělá příležitost stát se křesťanem o Velikonocích, ale když už jsi tu příležitost promeškal – byť snad ne z vlastní vůle –, chop se jiné! Letnice nejsou o nic méně vhodným časem, naopak. A tou dobou bychom už mohli být v Cáchách. Přijal bys Krista v místech, kde odpočívá jeden největších vládců, jakého tento svět poznal – Karel, obnovitel impéria!“ Tak tedy milost. Ne přísný trest, ale milost a velkorysost – a také ta čest mít za němého svědka svého obrácení císaře, jehož jméno bylo s obdivem a jistou bázní vyslovováno i v Mojmírově domovině – to tedy měly být důvody, jež moravského prince přimějí vstoupit do křesťanských řad. Je to tak průhledné! Jenže co jiného mu zbývalo? Ležet tady a nedělat nic? A navíc, Eghard měl pravdu – nebylo to přece z jeho vlastní vůle, že se plánovaný obřad zhatil, byla to práce Paba a jeho zlotřilých druhů – tak proč jim nevytřít zrak a nedojít si 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527685
pro posvěcení k hrobu samotného císaře? „Víš, co je tvoje potíž? Nevíš, kde je tvoje místo,“ zazněla k němu z ledově čerstvé paměti Pabova slova – a v tom okamžiku věděl, že na Eghardovu překvapivou nabídku kývne. Jeho místo bude přesně tam, kde ho Pabo nechce vidět! „Ale copak...“ vyklouzlo Mojmír dřív, než si uvědomil, že přemýšlí nahlas. „Copak biskup mě nechá jen tak...?“ „Přesvědčil jsem ho, že když tě nechá se mnou odjet, získá křesťanstvo novou vznešenou duši.“ „Je tedy podmínkou...“ „Není! Odmítneš-li, odmítneš. Bude to tvé svobodné rozhodnutí, nic se ti nestane.“ „A tobě? Nebude biskup rozezlen, když se vrátím stejný jako při odjezdu? Nebude tě vinit, že jsi jej podvedl?“ „Podvedl? Biskup je moudrý muž. Ví, že víra je Božím darem a nelze ji vynucovat. Nehledě na to, že pár týdnů svěží chůze je docela dobré pokání...“ Mojmír se posadil. Zadíval se do saských očí, ve světle svíčky probleskujících z tůní jeho hlubokých očních důlků. Z celé Eghardovy bytosti sálal neobyčejný klid, který se rychle přenášel i na Mojmíra. Odkud se jen bral ten pocit, že všechno je v pořádku, že všechno se děje právě tak, jak se má dít? „Proč to děláš? Proč mi tolik pomáháš?“ „Miluji tě,“ odpověděl Eghard. „Jsi můj bližní.“ Mojmír cítil, jak se jej rychle zmocňuje nejistota, ba přímo děs z té neznámé síly, kterou vždy v křesťanství tušil a která spočívala v tom, 100 Ukázka elektronické knihy