jsem měl v paměti obraz Pinocheta, jak se prochází za dopro vodu politika Václava Bendy pražskou Pařížskou ulicí a je mu děkováno, že porazil komunismus v Chile, jsem se prostě ani tady na druhém konci světa nemohl překonávání traumat mi nulosti jen tak vyhnout. Podruhé se mi něco podobného stalo v malém lázeňském městečku Puerto Varas na středním chil ském jihu, kde jsem v malé prodejně hudebních nosičů narazil na Claudia. Poslouchali jsme v jeho obchůdku všelijakou pun kovou i folklorní hudbu, nemohli se samozřejmě vyhnout slav né chilské zpěvačce Violetě Parrové, od níž jsem si zakoupil už několik kazet a poslouchal ji nadšeně, kde se dalo. Claudio mi pustil zpěváka Víctora Jaru a o tom jsem rezolutně prohlásil, že to tedy poslouchat nechci. Za komunistů nás jím pravidelně krmili na stanici Hvězda a různé kapely s jeho písničkami otra vovaly na festivalech politické písně v Sokolově a bůh ví kde všude. Claudio na to pravil, že to je přece úplná blbost. „Víctor Jara, to je to samé co Violeta, jenom je to chlap.“ Chvilku se zamyslel a pak povídá trochu ztišeným hlasem: „Znáš Jesenina?“ „Jasně,“ řekl jsem překvapeně. „A víš, kdo to byl Majakovskij?“ pokračoval Claudio. „Vím,“ odpověděl jsem a čekal, co z něho ještě vypadne. „Tak dnešní Chile, to je jako Majakovskij. A Víctor Jara, to je Jesenin.“ V městečku na pobřeží jezera Llanquihue v jižním Chile vám to přirovnání asi tak pětadvacetiletého prodavače suvenýrů připadne trochu zvláštní… A tak jsme si pouštěli i Víctora Jaru a jeho písně o chudých vesničanech, kteří vzývají anděly, a Claudio mi vysvětloval a předváděl nuance mezi městskou a vesnickou mluvou a rozplýval se nad tím, jak Jara čistě vyslovuje a jak jsou jeho písničky nepoznamenané tím balastem, co se vydává za folklor. Koupil jsem si tu kazetu a dostal jsem na ni obrovskou slevu, jíž jsem se marně bránil. 96 – 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527509
„Máš hezkej obchod,“ povídám nakonec. „Mám tu práci rád,“ řekl Claudio. Seděl jsem v hotelu Merlin a poslouchal písničkáře Víctora Jaru, o němž jsem léta nechtěl nic vědět. Nějak jsem nejspíš pozapomněl, že zpíval o chudých lidech a o vzpouře proti světu ne proto, že by to bylo nalinkováno v kancelářích komunistických stran, ale poněvadž se narodil ve venkovské rodině, byl mladý a viděl věci z tohoto úhlu. Možná jsem si podvědomě myslel, že měl zpívat o mrakodrapech v Las Condes. Jenže tehdy tam ještě žádné nebyly, a než s tím mohl začít, zabili ho vojáci. A teprve potom se ho – už bezmocného – nadšeně zmocnily stranické aparáty a Jaroslav Maxmilián Navrátil, oblíbený propagátor „angažovaných písní“. Pouštěl jsem si ty tiché a jemné popěvky do hluboké noci a nikomu to nevadilo, protože dole na dvorku ještě kolem půlnoci štípali dříví a z kuchyně stoupaly páry všeho druhu. A ptal jsem se sám sebe, kolikrát ďáblovi na tuhle vějičku ještě skočím… (Jan Burian: Chilský deník) P.S. Pozor, to není cestopis! (1998)
Když jsem psal knížku Chilský deník, hledal jsem adekvátní formu, jak to celé téma zpracovat, a našel ji v chilské literární historii. A tak jsem nakonec sepsal – cautiverio. Cautiverio je podle některých literárních historiků zvláštní žánr, jakási směs kroniky, reportáže, pamětí, deníku a autobiografie, nejednou navíc propletená mravoučnými a politickými úvahami; někdy je vyzdobena i veršovanými vložkami. Obsahuje však nesporně románové – nebo v širším slova smyslu výpravné – prvky. Cautiverio je podstatné jméno odvozené od slovesa „cautivar“, což podle Larousseova výkladového slovníku znamená zajmout, ale také upoutat pozornost, očarovat kouzlem, okouzlit, ba i svést k nepředloženostem. Jako synonymum slovesa „cautivar“ se uvádí sloveso „conquistar“, tj. dobýt, získat (je tu míněno dobýt území, úspěch i ženu). (Jan Burian: Chilský deník) Konec století (1991–2000)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527509
Když knížka vyšla, prodávala se jako cestopis, nenacházel jsem ji v knihkupectvích tam, kde bych ji chtěl mít – mezi belet rií, ale v oddělení cestopisů a bedekrů. To mě mrzelo, říkal jsem si – já nejsem žádný cestopisec, zrovna tak jako jsem od mítal, aby mě někdo označoval za cestovatele (nejsem přece Hanzelka a Zikmund!), já jsem obyčejný spisovatel! V té době jsme se spřátelili s básníkem Josefem Hiršalem. Ten si mou knihu přečetl a přinesl ji Vladimíru Karfíkovi do tehdy ještě no blesních a intelektuálních Literárních novin. A tam se mi do stalo zadostiučinění. Jan Burian je zvláštní úkaz, začínal na scénách nejprve jako písničkář a záhy projevil vlastnost podivuhodnou stejně jako obdivuhodnou: vstoupí na jeviště jako do společnosti mezi přátele, kteří jako by nebyli rozděleni na účinkující a diváky, a vytváří kolem sebe fluidum, ne snad zrovna magické, spíše bych řekl obyčejně lidské, v němž se uvolňuje každé napětí. Dokáže vytvářet atmosféru vzájemného porozumění a tolerance, tak vzácnou v dnešní hektické a rozhádané době. Zvláštní je, že toto působení Burianovy osobnosti je přenosné z přímého lidského kontaktu i přes obrazovku, což už je jev zcela vzácný. Jan Burian se nesnaží bavit, a baví, nesnaží se poučovat, ale prostředkuje tisíce zajímavých poučení: Burian je totiž neukojitelně zvědavý. Jeho televizní posezení s hosty – nesporně nejlepší televizní pořad tohoto druhu – je založeno na zvídavých otázkách, zdánlivě prostinkých, řečených s odzbrojující upřímností. Stačí přistoupit s ním na rozhovor a tázaný se ocitá v moci Burianova osobního kouzla; stává se partnerem hovoru, který je improvizovanou etudou, útvarem povahy téměř dramatické. Omlouvám se za ten úvod, s Chilským deníkem nesouvisí jenom zdánlivě. To, co Buriana táhne na daleké cesty a vede pak k literatuře, je právě ona zmíněná otevřenost a zvědavost. Přitom Burian určitě necestuje, aby se stal spisovatelem, ale spisovatelem se po cestě přece stává. Stejně jako vytváří na jevišti přirozený kontakt s lidmi, kniha je mu jenom jiným médiem, jímž navazuje kontakt a sdílí se s tím, co jeho zvědavý pohled uviděl. Záznamy z cest jsou totiž 98 – 99
Ukázka elektronické knihy