lesní hladovec! — Již napni ocel, zradný hrdino! Tvůj učitel tě zůve k boji poslednímu. Pojď — a děvu pusť! ČESTMÍR: I za veškeré blaho nebes, jakovým nás v zapálení přeposvátném těšívají bohů sluhové — tu děvu nepustím. Můj život v ní je zakořeněn. Živ s ní, aneb mrtev zůstanu! VLASTISLAV (divě se zasměje): To pravíš moudře, reku choulostivý! Dívčí prsa nastraž, kde tvá zrada, s bázní věrně spolčena, se nemůž opříti! Bláhovec já, že jsem touto rukou knížecí ti ustlati chtěl v chladné lůno Morany! Jen s povrhelci spáti musíš, sluho beze cti! ČESTMÍR (sebou trhne a pustí Liběnu, kteráž nato k Slavoši se uchýlí): Beze cti?! VLASTISLAV: Co ještě mluvíš? — Co tu hledáš v týně pána žateckého? Po čem slídí krok tvůj, jenžto zradou na svém dobrodinci nasycený z učiliště — z domu nevděčně se vyhostil a k nové službě v Praze uvázal? — Jsi tady vůlí Neklana? Z Prahys prchnul, jakož povinnosti k Žatci, starý vděk a platné sliby porušil — jsi zrádcem tam i tady, sluho beze cti! ČESTMÍR: To lžeš a lžeš — jakže mě Perun slyší hromovládce —
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527393
hrdý Vlaslave, a jenom tobě tu lež odpouštím. Já tobě sloužil, dokud syna starší povinnosti k otcovskému kraji nepřipoutaly, aniž Neklanu jsem sliby zrušil, za hlasem své lásky odváživ se na Žatec. Zde ovšem odkvetlo mé doufání, mé touhy hvězda jitřní zanikla i stojím nyní v rukou tvých — ač bych si mohl mečem věrným sám hrob vykopati v kůpě četných mrtvých těl, však viděti má Vlastislav, že jeho žáka i smrt méně důstojná již nevyděsí, an se lásky odříkati má — toho sloupu dnů svých pozemských. Mohlť bych ti nyní zavolati v paměť knížecí, co nedávno mi slíbil před těmito lopoty, že učiníš, oč tebe požádám, nechť osud nás dva, jak chce, postaví; teď ale jazyk neví o prosbách — a tuto stojím — tu je meč můj u tvých nohou, abys poznal, umírám-li se ctí — nebo beze cti! LUDĚK: Chopte se ho — mečům na pokvasy! (Pohnutí mezi družinou.) VLASTISLAV: Zpátky! — Ani o krok blíže k tomu na hrdosti dmoucímu se pastevci! (Pomlčení. — Po nějaké chvíli Čestmírovi.) Mníš ty velkou myslí vyniknouti nad Vlastislava? — Meč opět zdvihni. Tobě nezáleží na životě — mně nezáleží na tvém úmrtí; a
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527393
byť by domu mého opatrování skřitkové mi na výstrahu tváře plny strachu okazovali, že nepřítele, záhubu svou, propouštím: Odejdi a vrať se k novým službám do Prahy i s větší věrností se k vykonání povinností připrav, abys vědomí, to živé v prsou hádě, umořil, že tebou Vlaslav opovrhuje. Marnéť bylo s hvězdami tvé hrání, s bludičkami sílus promařil; věnec slávy tvé se k hrobu sklání a květ lásky tvé se nezdařil. Nás tu pohled tvůj již nezasmuší; tuto viz — to dvé já požehnám — (Ruce Liběny a Slavoše spojí.) vášeň tvá jich lásku neporuší, bohům o to hojné žertvy dám. Ty se k Praze navrať, k službě nové, Vlastislav ti odjít dovolí; chraň se ale, by nás příští dnové s braní nepotkali na poli! Jednou viny mine pánů hněv, podruhé jej uhasí jen krev; a kde my se příště uhlédáme, tam i hrobům jistou kořist dáme! (Odejde se svými — Čestmír jinou stranou.)
PROMĚNA Na Vyšehradě, jako zpočátku tohoto jednání. Večer.
100 Ukázka elektronické knihy