toho!… Má plakat? Má skuhrat? Trápit mě doma, život kalit? To byste tak chtěli, abych litoval, že jsem si ji vzal a vás se zbyl; ale marně mě proti ní štvete.“ I jiní lidé, přátelé i nepřátelé, pokoušeli se o to, aby zamilovanému do své mladé žínky starochovi sňali bělmo z očí; marné počínání, Greger podobal se tokajícímu tetřevu, jenž nevidí a neslyší, a jeho Rezla žila dále, jak se jí líbilo, málo dbajíc pohoršení, k němuž zavdávala příčiny. Z těch, jež nejvíce se horšily, byla sestra její Nany. Dokud pěkné počasí trvalo a s ním práce, zůstala na Kaltenbrunnu, oddávajíc se svému zaměstnání; jakmile však uhodil déšť, přistrojila se a vydala se na cestu k Brettschneidrově pile, aby Rezlu pokárala. Nany šla mlhou a deštěm, nedbajíc sprchy padající ze stromů, ani mokra luk, ani černého bahna pěšin a cest. Ticho, mrtvo bylo kolem ní, človíčka nepotkala, leda když velká, vzpřímená postava její se mihla podle tu a tam roztroušených chat, kde stojící na náspu, pracující v stodolách ji pozdravovali, volali: „Kampak v tom dešti, Nany, kam?“ Neodpovídala, pouze rukou označovala směr pouti své. Blížila se. Z husté mlhy vystupovala pila Brettschneidrova, obrysy domu, stodoly a několika menších, podružných chat, jako by vjedno splývaly se šedým, halícím je závojem, neurčitě lemovaným jako černými skvrnami v blízkém pozadí se vypínajícím mladým borem. Vody hučely, na kola padajíce, pily srkaly jednotvárně, někdy zacinkal zvonek; cirkulárka ječela zvukem podobajícím se kvílení dítěte. Nany vešla do pily, mžikem přehlédla celý prostor. Rezly tam nebylo; zato přistoupil k ní nějaký chasník, bosý, oděný ve špinavé spodky a košili s vyhrnutými rukávy; byl mladý, urostlý jako jedle lesní, jemné piliny bukové pokrývaly mu začervenalým práškem černý vlas, obočí a knír; pousmál se na ni, zaleskly se bílé zuby; promluvil k ní, ukazoval prstem na protější stavení. Neporozuměla řeči jeho v obklopujícím ji hukotu pil, nicméně zhurta se obořila na něho a hlasem vítězícím nad vůkolní třesk a hluk mu velela:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527382
„Vari z cesty, ty bídáku, – tebe tu nehledám!“ Vytřeštil oči, ustoupil stranou. Ona pak, berouc se kolem spoust nakupených klád a špalků, zmizela ve vchodu obydlí. V průjezdě se s ní setkala Rezla, lehounce oděna, bílé, bosé nohy v trepkách, na hlavě v uzel zavázaný černý šátek, jehož třepení jí pokrývalo čelo a ramena. Rezla, vidouc sestru, vyšpulila hořejší ret; neusmála se, nevítala ji, těžko říci, byla-li ráda tomu shledání. Nany se vzpřímila, přeměřila si sestru od paty k hlavě a beze všech okolků, beze všelikého úvodu započala: „Ty hanebnice nestydatá, o tobě se pěkně mluví!“ „Kdo o mně mluví?“ otázala se úsečně Rezla. „Kdo o tobě mluví? Celý svět, ty jedna…,“ a následovalo klasobraní vymykající se všemu, co by v té příčině mohly obsahovati slovníky všech národů a jazyků ještě zcela jinak celého světa, nežli byl onen, který mluvil o hanebném vedení Rezlině. Ale Rezla se nedala. Odrážela nadávku nadávkou, hrozbu hrozbou. „Co? Ostouzet jsi mě přišla, ty hubatá sani?“ křičela. Obě ženské stály naproti sobě jako dvě vzteklé feny, rvoucí se o kost. Co věděly divých, špinavých slov, všecka si je vmetaly ve tvář, navzájem se překřičujíce, pěstě proti sobě napínajíce. Křik jejich přivábil několik posluchačů, i Rezlin manžel se objevil na bojišti. Sotva ho Nany zočila, upustila od sestry, proti němu se obrátila. „Ah, tys tu taky, ty starý hlupáku, – nu dobře, povím ti, co ti patří!…“ „Nu co, co? Co sem chodíš štěkat?…“ „Tys tím vinen, ty snope! Tobě kdyby takové řeči nebyly lhostejny, nebyly by vzešly a přestaly by brzy…“ „Cožpak já mohu zacpat lidem huby?“ ohražoval se Brettschneider-Greger. „O to se nejedná, ty troupe, ty nimro, ale o to běží, abys téhle své ženě, jíž Bůh tě potrestal za tvoje hříchy, nedával zvůli, aby tě neuváděla v posměch a tvoje jméno v ostudu! Jdi pryč! Ty jsi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527382
muž a tohle trpíš? Na tvém místě bych jí ukázal, zač je toho loket!… Ale jdi, jdi… vždyť jsi ničema…“ „Ty taky věříš tomu žvastu?“ namítal. „Žvastu? Co je žvst?… Živá pravda je všecko, co se povídá! Celý svět to ví, kromě tebe, ty starý osle! Když jsi si vzal mladou ženu, čímž jsi prohloupil dost, máš ji aspoň umět držet na uzdě, aby nepropadla peklu a ty s ní, protože za ni budeš odpovídat… „To jsou tlachy na dluh…“ Nany se pak dala opět do své sestry; vyčtla jí celou řadu jmen, naznačila spoustu podrobností, usvědčujících ji nade všecku pochybnost z jejího záletného života, a nedbajíc energických protestů ani hlučných nadávek z protivné strany, odešla řkouc: „Aspoň mně nikdo nevyčte, že jsem k této hanbě mlčela. Pověděla jsem vám všem, co vám patří, i tomu chlapovi tam v pile, který se potázal s dobrou, že mi nepřišel po druhé na oči. Teď si dělejte, co chcete, vy děti sodomy, a vyčkejte, až dojde do konce shovívavost Hospodinova, který vpravdě už vaří smolu a síru, jimiž vás poleje!“ „Jdi si po svých a komanduj si svého ničemu muže!“ křičela za odcházející sestrou Rezla. „Myslíš si snad, že jsem posud doma pod tvým velením, viď?… To jsi se silně zmýlila! Jsem svou paní právě jako ty, a neradím ti, abys mi sem ještě jednou přicházela s takovou. Na mou duši, že bych ti poslala chasu na krk!“ Nany více neodpověděla, ba ani se neohlédla, jako by se bála, aby ji Hospodin neproměnil ve sloup soli jako druhdy ženu Lotovu, nemohoucí spustiti očí z hříšného města, propadajícího jeho pomstě. Spěchala, utíkala, pojal ji hvozd v temný, tichý svůj klín; déšť pršel, uhánějící nohy narážely o kameny, o mokré, slizké kořeny, zapadávaly v rašelinu a v šedý, vodou nabobtnaný mech. Temno, šero vůkol ní v tom tichém, neustálém dešti, v té vše zastírající mlze, která jako by byla pozřela Diebstein a vyšší nad něj Antigl po pravé její ruce a to dlouhé pásmo černých hor po levé, všecky ty vrchy, planiny, úžlabiny a rokle, na nichž a v nichž mřeli tehdy velkým umíráním tisícové starých a mladých stromů, jako umírají lidé podkoseni morovou ranou. Nebe nad
Ukázka elektronické knihy