do Mexického zálivu. Chicago stalo se tak uprostřed samé pevniny jedním z nejznamenitějších přístavních měst. Na tom však není dosti. Chicago leží na pokraji jezera, nad nimi vypíná se okolní pevnina jen o několik stop výše a odtud rozpíná se co jediná nepřehledná rovina až k Mississippi. Stavení železnic nemá tu takých obtíží jako v krajinách hornatých, a tak stalo se, že jest Chicago nyní středištěm více než třiceti rozličných tratí a dojíždí tam a odjíždí denně přes dvě stě vlaků. Nádraží dráhy michiganské, a zvláště centrální dráhy illinoiské, byla velikolepá. Za těmito stálo v první řadě nádraží centrální dráhy pensylvánské a milwaukské. Chicagská jihozápadní dráha, která bude jednou závodit s dráhou tichomořskou, byla nedávno teprv otevřena. Chicago bylo hlavně středem obchodu s obilím a dřívím. Na západ rozkládají se nepřehledné úrodné krajiny, které všechny dovážely obilí do obrovských chicagských sýpek, z nichž rozvážely je lodě po celém světě. Anglie brala v poslední době velkou část obilních zásob z Chicaga. Stát Illinois sám jest prérií, pokrytou jen tu a tam nesouvislými oázami nehustého stromoví. Zato pokryty jsou na severu státy Wisconsin, Michigan, Minnesota na prostoru 40 000 čtverečních anglických mil samým hustým lesem, borovým, cedrovým a javorovým, a odtud bralo Chicago své zásoby. Počet budov v Chicagu vzrůstal nevídaným v Evropě způsobem. Roku 1868 přibylo tam 8 000 domů. Velké obchody zaujímaly střední část města, svá obydlí mají ale velkoobchodníci vzdálena všeho hluku. Ač živé tak uvnitř, jest přece Chicago čím dál od středu, a to zvláště na sever, tak tiché jako venkov, a právem zasloužilo si druhého jmena, jakým je zvali: město zahrad. Mimo střed města, kde opravdu velikolepou byla radnice a mnohé jiné z tesaného kamene vystavené budovy, jsou domy většinou dřevěné neb z cihel. Dláždění jest vesměs špalíčkové. Až dosud nevíme, máme-li psáti o chicagských budovách, či jsou, či byly. „V Chicagu lehlo dvanáct tisíc domů požárem, pět čtverečních mil pokryto jest sutinami, padesát tisíc lidí jest bez přístřeší a škoda páčí se na tři sta milionů,“ toť
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527380
krátká zpráva, kterou přináší telegraf z druhé strany Atlantického moře. Přečteme ji, podivíme se a je zas dobře. Co máme ostatně také více? Neštěstí, když daleké, je nejlepší zábavou, zde leda ztrpčenou tím, že z desíti tisíců našich krajanů chicagských přemnozí se zajisté nalezají mezi těmi, jichž statky padly požáru za oběť. Dle zpráv londýnských Times vypukl oheň právě v těch místech, kde žije většina našich krajanů, a odtud šířil se na sever, zachvátiv celou řadu ulic, obchodní čtvrtě a velkou část takzvané západní strany, kde mimo celou řadu českých obchodů a továren stála také Slovanská lípa, Sokol a česká tiskárna. Ty-li shořely, jest zasazena českému národnímu životu v Chicagu, který za poslední doby tak netušeně vzkvétal, smrtelná rána. Amerikáni snadno opět se zotaví a Chicago povstane z nynější děsné pohromy za krátký čas v novém a pěknějším rouše, ubohým našim krajanům shořel ale druhý domov snad navždy. Národní listy 13. 10. 1871
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527380
POLSKÝ MISIONÁŘ
„Tak ještě za kliku poslední, a ta bude-li chladná, tuhá tak jako ty ostatní — pak půjdem dál — a kam?“ — Již chýlilo se k večeru, to po dni, jenž byl snad jedním z nejtrpčích v mém celém životě. Aj, což by volno bylo žebráku, kdyby mu řekli jenom „naděl bůh“, ale to „jděte, jděte“ a přiražení dveří, aby nás chladný větřík neovanul, ten pohled bez účastenství, bez srdce ta slova všední, bez citu to celé zacházení s tou bídou en bagatelle, to bolí, to žene slzy do očí, to tiskne ruku křečovitě k prsoum. Ten pocit poznat jenom jedenkrát, a rozmyslel by si to každý, než by ruku vztáhl k ústrku a rty pohnul k trpkému slovu. Jen nedůvěřujte své hrdosti, tím slovem házíme, když neschází nám nic, když začne ale půda mizet pod nohama, kolik je těch, kdož hledají opory v samých sobě a jsou tak hrdi beze hlesu zhynout, aby ruce nevztáhli a nechopili se jako tonoucí všeho, co třeba klamnou jen kyne spásou? — Kolik těch, kdož nikdy nežebrali třeba jen o útrpnost, účastenství, a kdo žebral o ty, naučí se žebrat také napřed o práci, potom o chleba. Sestupoval jsem z předposledního stupně. Po celý den od rána do večera držel jsem se křečovitě toho předposledního. Od domu k domu, od krámu ku krámu chodil jsem ulicemi San Antonia, a nikde nechtěli mít práce, co by stéblo křížem přeložil. Po dvoudenním bloudění pustinou přišel jsem ráno do města, a večer odcházel jsem
100 Ukázka elektronické knihy