a samozřejmě, zase se jí udělalo nevolno. Ale tentokrát se blížilo jasné vyvrcholení. Ihned se rozeběhla na toaletu a stihla to jen tak tak. Veronika jemně zaťukala na dveře. „Jsi v pohodě?“ Ne, nebyla v pohodě. Její žaludek jí to vzápětí potvrdil. „Kruci, já musím,“ řekla Veronika zoufalým hlasem, ale Mar tina objala mísu ještě pevněji. Po několika minutách konečně spláchla a toaletním papírem tak nějak vytřela. Když poté přišla do koupelny, Veronika seděla na bobku ve vaně a močila. „Jsem to nemohla vydržet, no. Jsme toho vychlastaly neúrekom.“ Martině nezbývalo nic jiného než souhlasit. Sousedka se postavila a začala vanu sprchovat. „Jsme dopadly, co? Ty bleješ na hajzlu, já tady čůrám do vany. A to kvůli nějakému pitomci, co ani nedokáže vyzvonit, proč se s tebou rozešel. Hele, neměla jsi být v práci? Nebudeš mít průser?“ „Jasně, že budu. Ježíši. Na Hradě se mi tohle snad nikdy nestalo. Se nepamatuju, že bych přišla pozdě,“ řekla Martina nešťastně. „Musím vyrazit. Okamžitě!“
Roman nedává na výběr Roman spiklenecky zašeptal Daniele, že se za deset minut sejdou na top levelu, patře, kde bývají provizorní šatny. Přišla za dva náct, on už tam nervózně rázoval sem a tam. „Co tady lítáš jak splašenej?“ „Taky budeš. Už o nás vědí.“ „Cože? Kdo? Radka?“ Mávl rukou. „O tu nejde. Jenže to ví hlavas. Igor.“ Daniele spadl kámen ze srdce. „Já už se lekla. Igor to nikomu nevykecá.“
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527357
Roman se ušklíbl. „To ne. Ale chce, abys potichu odešla z ba ráku. Abys přešla na Suchdol a vymyslela si nějaký důvod.“ „Na Suchdol? Já? Proč proboha?“ „Nechce tady třenice manželskýho trojúhelníku. I když bychom to skončili, není to prý řešení. Pořád by tady mohly být nesváry. Prý. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale trvá na svým. Přemluvil jsem ho, ať z toho nedělá aféru. Že to vyřeším a on se o to nemusí starat. Byl na tebe nabroušenej. Že prý rozvracíš manželství.“ „Já? Vždyť to bylo úplně jinak. Ty jsi mě balil. A tvrdil, že…“ „Je to stará škola. Tvrdí, že rozvracení manželství rozhodně není hodnota Linea. A víš, jak je na hodnoty vysazený. Původně tě chtěl vyrazit. Ale já to vyžehlil. Ale radši to nepokoušej a vů bec se s ním o tom nebav.“ „Jak se to dozvěděl?“ „Vím já? Nevyžvanila jsi to někde? Při skleničce s ženskými tady? Taky pěkná slepičárna tady.“ „Já? Copak jsem blbá? Já ani náhodou. Ale když se to dozvě děl Igor, může se to dozvědět i Radka.“ „O tu se nestarej.“ „Ale musím. Měla bych za ní jít. Stejně mě pořád hryže svě domí. Protože… protože to původně mělo být jinak. Měli jste se rozvádět.“ „Prosím tě, nechoď za ní. Kvůli mě. I kvůli ní. Dostane zase ty depky a to přece nechceme. Ani ty, ani já.“ Daniela si zprudka hrábla do vlasů. „Sakra! Vždyť přece byd lím v Klánovicích! Nemůžu jezdit až do Suchdola.“ „Lepší než být vyhozená pro nedodržování firemních hod not. A stejně si chtěla dělat šéfovou oddělení návrhů kuchyní. Tady to Helena nepustí, ale tam přece hledají šéfovou, ne?“ Mávla rukou. „Musím si tohle nechat projít hlavou. Je toho na mě moc.“
| 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527357
„Přemejšlej. Na workáči a v dekoracích jsi už dost dlouho a říkáš, že se ti už ty žabomyší války na oddělení pěkně zajídají.“ Daniela pokrčila rameny. „Kde je to jednoduchý? Když se dělá s lidma? Bych musela šéfovat partě robotů.“ Podívala se na hodinky. „Promiň, ale už musím.“
Na oddělení – jízda K Jindře přistoupil pán malého vzrůstu s nadměrně velkýma očima. S plnovousem. Vypadal tak trochu jako pohádkový skří tek a možná se sám do té role ať už vědomě nebo nevědomě pasoval. Hodní pohádkoví skřítci přece budí sympatie, a ne po směch. Ukazoval ji na telefonu kostkované dětské povlečení. „Máte stejný vzor i u dospělých? Já potřebuju malou peřinu. Asi nemusím vysvětlovat. Ale má žena má metr devadesát. Hrála košíkovou. Špatně se nám to páruje, aby to bylo stejné.“ Jindra by každého normálně odpálila, ať si jde na textil, ale jeho se jí výjimečně zželelo. „Tak pojďte, stejně jdu za kolegyní, tak se mě držte, odvedu vás tam.“ Jindra se vydala rázným kro kem do vedlejšího oddělení textilu a malý mužík s velkýma očima za ní tlačil přeplněný vozík. Byl natolik těžký a Jindra natolik rychlá, že aby jí stačil, musel vyvinout značné úsilí, až vypoulil své velké oči. Jindra zkušeně kličkovala mezi motají cími se zákazníky a fungovala jako buldozer. Občas se podívala přes rameno, aby zkontrolovala, zda se jí malý mužík s velkýma očima drží a on se držel. Měl rozzářené oči. „To je, panečku, jízda! Já si připadám, jako když jedu za sanitkou s houkačkou!“ řekl roz radostněně jako malé dítě. Jindra přikývla. „Tady to jinak nejde. Se naučíte pohybovat rázně. Lidi pak uskakujou. Jinak se nikam nedostanete. A když máte paleťák a vezete krabici s kartonem?
| 100 |
Ukázka elektronické knihy