variantě. Třeba nějaká druhá jakost, o kterou nemá nikdo zájem. Jako když v řeznictví nepožadujete flák kvalitního masa, ale jen pouhé odřezky. Zamyslel se a posléze mě dovedl k hromadě nesou rodých kostek, které se od sebe lišily velikostí a tvarem. Co kus, to originál. Alespoň že všechny měly stejnou barvu. Trochu mě děsila představa, jak z nich poskládám chodník, tak aby sloužil svému účelu. K chození. Ne nadarmo získaly kostky speciální označení mozaiková dlažba. Sestavit z nich pochozí cestu bude nadlidský úkol. Zeptala jsem se na cenu a ta rozhodla. Jak je ostatně neměn ným pravidlem naší rodiny. Cena je určující a v tomto případě byla celkem vstřícná. Náš rodinný rozpočet ji sice bude dlouho a těžce zpracovávat, ale časem si doufám zvykne. Nic jiného mu konec konců nezbude. Jiná schůdná varianta není k dispozici. Druhý den zastavily před domem dvě obrovské nákladní Avie, přetékající naloženými kostkami. Řidič prvního vozu se na mě zvě davě obrátil. Se zájmem se rozhlížel kolem, aby mě vzápětí poctil slovy: „Kam to dáme, paninko?“ Paninka v ten moment neměla sebemenší potuchu. Netušila jsem, jak veliké množství se během jednoho okamžiku ocitne před naším domem. Můj mozek praco val na plný výkon a během okamžiku se zcela dostal pod nadvládu pravé hemisféry. Nevím, jak je to možné, ale když jsem zahnaná do kouta, pokaždé vítězí emoce. Proto jsem se kreativně rozhodla, že nejlepší místo bude před garáží. Stejně parkujeme jen na silnici. Garáž už dlouhá léta slouží pouze jako skladiště všeho mož ného a nemožného, co momentálně nikdo nepotřebuje. Ale tím jsem se v danou chvíli nemínila zabývat. Poprosila jsem, aby tu hromadu vysypali před garáž, že právě tam se nachází nejpříhod nější místo a kostky zde budou nejméně překážet. Řidiči náklad 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527339
shodili a odjeli. Později jsem zjistila, že kostky jsou sice větším množstvím na našem pozemku, ale ne všem byla tato výsada poskytnuta. Jestli jsem chtěla ještě ten den zavřít bránu, musela jsem zatoulané kostky odházet z chodníku, případně ze silnice, a přidat je k jejich šťastnějším kamarádkám. Ty už své místo měly přidělené. „Žvíže, ještě před chvílí tady ležela lopata. Kde je?“ „Hádej, můžeš třikrát. Někde na zahradě. Tak schválně, za jak dlouho ji najdeš.“ Následující ráno jsme se se synem, vybaveni krumpáči a lopatami, vydali statečně zdolat a pokořit betonový chodník. Představu jsme měli zcela jasnou. Dva dny do něj budeme nepřetržitě bušit a on se sám nějak rozpadne. Poté objednáme kontejner, do kterého roz bitý beton pomocí stavebních koleček odvezeme. Koncept prací i časový harmonogram jsme měli stanovený, jen ta realizace neprobíhala podle našich představ. Bušili jsme, tloukli, mlátili železnou palicí, dokonce jsme po betonu skákali, ale ten se ani nepohnul. Prakticky jsme v něm nezpůsobili ani trhlinku, natož nějakou viditelnou prasklinu. Místo aby projevil alespoň trochu snahy a vyšel nám vstříc, držel jak helvetská víra. Kdyby mohl, tak se nad naší sisyfovskou prací chechtá ještě dnes. Zničeně jsme seděli na okraji chodníku a byli celí zmáčení potem a vztekem. Jediné, v čem jsme byli zajedno, bylo, že to rozhodně sami nezvládneme, ale že na ústup už je pozdě. Před domem na mě jukaly spokojeně odpočívající kostky, které se viditelně těšily, až se stanou nedílnou součástí našeho nového chodníku. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527339
Nezbývalo než se poohlédnout po nějaké kvalifikované síle, nejlépe obdařené těžkou stavební technikou. Naštěstí jsem nemu sela hledat dlouho. Potřebné stroje nám stály přímo před domem a požadovaní dělníci nebyli daleko. Dva měsíce už před domem spravují vozovku a po celou tu dobu jsem je měla přímo před očima. Ale to ne, já si musela hrát na „Supermanku“. Většinou ale ta nejjednodušší varianta je i tou nejlepší volbou. Vyrazila jsem na výzvědy, jestli by byli ochotní a mohli mi vypomoci s malou pře stavbou. Vlastně se nejedná o nic složitého, jen o takovou drob nou prácičku, kterou v pohodě zvládnou i po práci. Kdyby jenom zlomkem tušili, co za vyčerpávající otročinu je čeká, vzali by nohy na ramena. Naštěstí se nikdy s podobným úkolem ještě nesetkali, a tudíž byli stejně nepopsaným listem papíru jako já. Nejdříve se na rozsah prací přišel podívat jejich velký šéf. Jed nalo se asi o pětadvacetiletého kluka. Prohlásil, že s pokládá ním mozaikové dlažby sice nemá žádné zkušenosti, protože to ještě nikdy nedělal, ale snad to nemůže být nic tak těžkého, co by nezvládli. Podívá se na internet, jak na to. Trochu mě jeho sebevě domí zaskočilo, ale v naivitě je síla. Koneckonců já bych si ze své nevědomosti mohla postavit Čínskou zeď. Představa, že by veškerá práce zůstala na mně a synovi, mě natolik vyděsila, že jsem v sobě udusila jakýkoli zárodek počínajícího nesouhlasu. Ostatně proč ne. Chlapec se to někde naučit musí, tak proč ne u nás. Další den, hned po práci, se u nás objevili čtyři chlapi, připravení převzít rekonstrukci na svá bedra. Byla jsem jim neskonale vděčná, málem jsem jim za tu jejich odvahu postavila slavobránu. K té sice nedošlo, ale alespoň jsem je pravidelně zásobovala jídlem a pitím. 100
Ukázka elektronické knihy