kýly a rektálně vyšetřit stav prostaty, kvůli urinační abnormálnosti (pyurie). Začal být velmi úzkostný, jeho rty a oči se rychle pohybovaly, zjevně hovořil s ostatními. Nervózně, ale zdvořile mi sdělil, že „by to mohlo rozhodit Billyho a Davida, protože když jsme žili na farmě, Chalmers tam každého z nich čtyřikrát znásilnil. Chalmers byl náš nevlastní otec“. Také v tuto chvíli dodal, že matka popisovaná v rodinné historii je matka Billyho, „ale není moje matka – já svou matku neznám“.
Rosalie Drakeová a Nick Cicco, terapeuti v programu „miniskupin“ na Wakefield Cottage, se den po dni setkávali s Milliganem nejčastěji. Každé ráno v deset a každé odpoledne ve tři shromáždili sedm či osm pacientů na Wakefieldu, aby s nimi skupinově pracovali na projektech a aktivitách. Jednadvacátého března Nick přivedl Milligana z pokoje se zvláštní péčí, který se teď už zamykal jenom na noc, do společenské místnosti. Štíhlý sedmadvacetiletý psych-tech, který se pyšnil plnovousem a dvěma náušnicemi v levém ušním lalůčku – jemnou zlatou spirálkou a nefritem –, už slyšel, že Milligan nesnáší muže, protože byl v dětství sexuálně zneužívaný. Mnohočetná osobnost budila jeho zvědavost, třebaže na celou představu pohlížel skepticky. Plavovlasá modrooká asi osmadvacetiletá ergoterapeutka Rosalie se nikdy s mnohočetnou osobností nesetkala. Ale po krátké instruktáži doktora Hardinga si uvědomila, že zaměstnanci se rychle rozdělili do dvou táborů: jedni věřili, že Milligan je mnohočetný, druzí věřili, že je podvodník – že předstírá tohle exotické onemocnění, aby na sebe upoutal pozornost a vyhnul se vězení za znásilnění. Rosalie se ze všech sil snažila zůstat nepředpojatá. Když se Milligan usadil na konci stolu odděleně od ostatních, Rosalie Drakeová mu řekla, že se miniskupina předešlého dne dohodla, 97
KEYES_24_kn.bl.black.indd 97
19.04.2023 22:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527324
že vytvoří koláže, které budou o nich něco vypovídat těm, které mají rádi. „Nemám nikoho, koho bych měl rád, abych to pro něj udělal,“ prohlásil. „Tak to udělej pro nás,“ navrhla Rosalie. „Všichni to dělají.“ Zvedla list pevného barevného papíru, na kterém pracovala. „Děláme je s Nickem taky.“ Sledovala pak z povzdáli, jak si Milligan vzal čtvrtku barevného papíru a začal vystřihovat fotografie z časopisů. Slyšela už o Milliganových uměleckých vlohách a teď, jak plachého, tichého pacienta sledovala, byla zvědavá, co vytvoří. Pracoval mlčky, klidně. Když skončil, přešla k němu a podívala se. Jeho koláž ji zarazila. Bylo na ní mimo střed listu vystrašené, uplakané dítě a pod ním jméno morrison . Nad ním se tyčil rozzlobený chlap a slovo nebezpečí napsané červenými písmeny. V dolním pravém rohu byla lebka. Dojala ji prostota toho vyjádření, ta hloubka emoce. O nic takového nepožádala a nic podobného nečekala. Měla pocit, že jí odhalil bolestný příběh. Když se na kresbu podívala, přejel jí mráz po těle, a v tom okamžiku pochopila, že si ji získal. Ať o něm ostatní v nemocnici mají jakékoli pochybnosti, ona věděla, že toto není výtvor nějakého necitlivého sociopata. Nick Cicco s ní souhlasil. Doktor George (zaměstnanci a pacienti mu tak říkali, aby ho odlišili od jeho otce, doktora George Hardinga staršího) začal studovat relevantní články v psychiatrických periodikách a zjistil, že výskyt onemocnění známého jako mnohočetná osobnost zřejmě stoupá. Telefonoval různým psychiatrům, a všichni tvrdili jedno a totéž: „Můžeme se s vámi podělit o to málo, co víme, ale tohle je oblast, které nerozumíme. V tomto ohledu se budete muset stát průkopníkem.“ Mělo si to vyžádat mnohem víc času a úsilí, než si doktor George na počátku představoval, a napadalo ho, jestli udělal správně, když 98
KEYES_24_kn.bl.black.indd 98
19.04.2023 22:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527324
tohoto pacienta přijal uprostřed kampaně na získání dalších prostředků a rozšíření programu nemocnice. Ujišťoval sám sebe, že je to důležité pro Billyho Milligana a důležité pro profesi, aby pomohl psychiatrii zkoumat hranice vědomostí o lidské mysli. Než bude moci poskytnout soudu hodnotící zprávu, bude se muset o předchozím životě Billyho Milligana dozvědět všechno. Vzhledem k masivní amnézii to představuje vážný problém. Ve čtvrtek 23. března Gary Schweickart a Judy Stevensonová navštívili svého klienta a hodinu s ním probírali jeho vágní vzpomínky na události, porovnávali jeho vyprávění s výpovědí tří obětí znásilnění a plánovali alternativní právnické postupy v závislosti na tom, jakou zprávu doktor Harding zašle soudci. Oběma obhájcům připadal Milligan uvolněnější, třebaže si stěžoval, že je zamčený ve zvláštní péči a musí nosit „speciální preventivní“ oblečení. „Doktor George tvrdí, že mě tady můžou léčit stejně jako ostatní pacienty, ale nikdo mi tady nedůvěřuje. Ostatní pacienti můžou jezdit na výlety v mikrobusu, ale já ne. Musím zůstávat tady. A já se vždycky naštvu, když trvají na tom, že mi budou říkat Billy.“ Snažili se ho uklidnit, vysvětlit mu, že doktor George podstupuje velké riziko, když se ho ujal, a že si musí dávat pozor, aby nepokoušel trpělivost lékařů. Judy vycítila, že je to Allen, ale neptala se, vždycky se bála, aby se necítil uražený, že ho nepoznala. „Myslím, že byste se měl pokusit se zdejším personálem spolupracovat,“ řekl Gary. „Je to vaše jediná šance, jak se vyhnout vězení.“ Když odcházeli, oba se shodli na tom, že je podle nich v bezpečí a že každodenní zodpovědnost a obavy budou po nějakou dobu spočívat na někom jiném. Terapeutické sezení, jež ten den následovalo, představovalo pro doktora Hardinga napjatých padesát minut. Milligan seděl ve vyšetřovně na židli proti oknu, ale zpočátku odmítal navázat oční kontakt. 99
KEYES_24_kn.bl.black.indd 99
Ukázka elektronické knihy
19.04.2023 22:01