neformálního vzdělávání. Přes to všechno v posledních letech sílí tlaky na sociální sítě a objevují se nové a nové případy a důkazy o tom, že ony propagované klady mají i svou odvrácenou stranu, která možná ovlivňuje reálie dnešního světa více, než jsme dosud byli schopni nebo ochotni si představit. Tato kniha se nechce zabývat otázkou, jestli společenské přínosy sociálních sítí převažují nad riziky, která jsou spjatá s jejich používáním, nebo je tomu naopak. Ostatně zatím se z hlediska dostupných informací na tuto otázku nedá objektivně odpovědět. Například dr. Michaela Slussareff z Ústavu informačních studií Univerzity Karlovy tvrdí, že v rámci snahy odpovědět si na tuto otázku prozkoumala všechny v současnosti dostupné studie a výsledek tohoto zkoumání byl nejednoznačný.(120) Naše společné toulání nočními velkoměsty bude ale záměrně vedeno do temných uliček, skrytých zákoutí a klubů, kde se občas schází podivná společnost. Tento nebezpečný výlet podnikneme za účelem zmapování negativních souvislostí mezi algoritmy zodpovědnými za distribuci obsahu na sociálních sítích a šířením nepravdivých zpráv, což ale nemá vyvracet a popírat dílčí přínosy, které byly naznačené výše.
8.2. Algoritmus Před dalším pokračováním je nutné vymezit samotný pojem algoritmus. Definice algoritmu zní: „Algoritmus je postup skládající se z jednotlivých jednoznačně určených kroků, tzv. příkazů. Každý algoritmus by měl dodržovat následující principy: hromadnost, determinovanost, konečnost a rezultativnost.“(90) Pro jednodušší ozřejmění jednotlivých principů začněme od konce – tedy s principy konečnosti a rezultativnosti. Tyto dva principy totiž neříkají nic jiného, než že každý algoritmus má konečný počet kroků, na jehož konci je požadovaný výsledek. Tzn. algoritmus má konkrétní účel, konkrétní cíl. Princip hromadnosti ukazuje na to, že součástí algoritmu je řešení přesně vymezené množiny problémů, které se odlišují vstupními proměnnými. 96 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527323
Pro lepší pochopení uveďme příklad, který se týká zkoumaného tématu. Cílem konkrétního algoritmu je například udržet uživatele na sociální síti co nejdelší dobu. Uživatel začne svou návštěvu tím, že olajkuje příspěvek kamaráda, který je na dovolené v Řecku. Tento lajk je první proměnná. Na jeho základě algoritmus vyzkouší například nabídnout další příspěvek s tématem dovolená. Uživatel však tyto příspěvky přeskakuje. To je další proměnná a reakce na ni. Algoritmus na základě tohoto chování následně nabídne příspěvek s tématem středomořská kuchyně. Uživatel na něj klikne. To je třetí proměnná. Algoritmus nyní začne nabízet příspěvky s touto tematikou. Tím byl popsán i poslední princip, kterým je determinovanost. Tento princip říká, že po každém jednotlivém kroku v algoritmu – například nabídnutí příspěvku s tématem dovolená – existuje jasně vymezený návazný krok. V tomto případě třeba – čekej 10 sekund, jestli uživatel na tento příspěvek pozitivně zareaguje. Vysvětlení a výše uvedené příklady mají také poukázat na skutečnost, že pojem algoritmus je často mylně chápán a spojován přímo s nějakým programovacím jazykem a jeho kódem. Tím pádem se stává pro běžného smrtelníka zcela abstraktním a neuchopitelným. Mějme tedy odteď na paměti, že kdekoliv bude nyní hovořeno o algoritmu, je nutné ho chápat jako logickou
Dovolená Řecko Reakce NE
Reakce ANO
Nabídnout odlišné téma
Dovolená
Reakce NE Středomořská kuchyně
Reakce ANO Další dovolená
Obr. 9. Schéma rozhodovacího algoritmu (vlastní zdroj, 2022) • 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527323
operaci, která má přesně daný cíl a jednotlivé kroky. Nicméně to, že jsou tyto algoritmy následně vtištěny do podoby programového kódu, není pro pochopení samotného pojmu algoritmus podstatné, ale tento fakt je důležitý z důvodů, které již byly nastíněny v předchozí části, konkrétně v případě Manovichových principů nových médií. Jakýkoliv programový kód je totiž jednoduše replikovatelný, upravitelný a škálovatelný. Tzn. je velmi jednoduché jednotlivé algoritmy kopírovat, kombinovat a používat v různých scénářích a také měnit a vylepšovat směrem k naplnění jejich cílů. V neposlední řadě lze jejich využití a nasazení plně automatizovat.
8.3. Ideologické a ekonomické základy sociálních sítí Na naší další cestě také budeme rozlišovat mezi obecnou množinou nových médií a sociálními sítěmi (na ně se zaměříme primárně), které tvoří jen jednu jejich část. Tyto sítě jsou typické možnostmi obousměrné komunikace v bohaté škále typů sociální komunikace. Obousměrnou komunikací je míněn rozdíl oproti předchozí generaci masových médií, kdy existovala část aktivní – producent mediálního obsahu – a část pasivní – jejich příjemce. Tato asynchronicita se na sociálních sítích vytrácí. Bohatá škála typů sociální komunikace pak zahrnuje možnosti od interpersonální komunikace (one to one, tedy jeden k jednomu) přes jednorozměrnou (one to many, jeden k mnoha) a skupinovou (few to few, několik k několika) až po distribuční (many to many, mnoho k mnohým). Pokud budeme zkoumat jejich vztah ke zpravodajským a publicistickým obsahům, nalezneme v něm velkou část tzv. participativní a hlavně občanské žurnalistiky. Tyto dva pojmy mnohdy splývají, proto se u nich krátce zastavíme. Příkladem participativní žurnalistiky může být portál iReportér, ale také fotografické vstupy od diváků třeba v televizním zpravodajství. Participativní žurnalistika je tedy žurnalistika, kde tradiční mediální organizace jednotlivcům umožňuje 98 •
Ukázka elektronické knihy