koleno. Venku se narovnal a zabouchl dveře od auta. V ruce držel pytlík s nahrubo namletou strouhankou. Popošel k jezeru, ale nedošel až k němu. Našly si ho jenom husy a já. Labutě, kachny a rackové zůstali na kamenném náspu blízko u vody. Pár z nich se jako jalové bóje houpalo na vlnách zadkem nahoru. Přidřepla jsem k zídce, abych jeho husy nerušila, a fotila jsem. Sundal si z pravé ruky rukavici a zabořil prsty do strouhanky. Soustředěně si měřil houf a pak začal po hrstech rozhazovat drobky. Před špičky bot. Dál od sebe. Do středu. Nalevo. Napravo. Nabral pravidelný rytmus. Řád. Nádech – prsty do strouhanky, výdech – rozhodit, co bylo v hrsti. Před špičky bot. Dál od sebe. Do středu. Nalevo. Napravo. Část drobků dopadala do křoví. A část na husí těla. Kejhaly. Narovnávaly a skláněly krky. Škorpily se. Obrátil pevný průsvitný pytlík vzhůru nohama, vyklepal ho, otočil se a šel k autu. Všechny husy se sešikovaly a šly s ním. Po chodníku. Směrem do centra. Z přední sedačky vyzvedl další, stejný pytlík naplněný strouhankou a svázaný gumičkou. Znovu vykřesal rytmus. Nadechnout, nabrat, vydechnout, rozhodit. Když zmizela půlka obsahu, zastavil se. Soustředěně, pečlivě obhlížel hejno. Jako hospodář. Jako zemědělec. Jako chovatel. Dohodil hrstku. Stáhl igelit gumičkou a odešel s husami v patách k autu. Kšá, mrchy! Nasednul a kývnul na taxikáře. Po pravém břehu tlačila směrem ke mně zvláštní vozík mladá ženská. V dlouhém úzkém vozíku sedělo za sebou pět stejně starých mimin. Viděla jsem je jen jako
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527322
přes vodu. Po bocích vozíku byl spuštěný igelit, aby na mimina nepršelo. Když pršelo, ráda jsem chodila ve městě do Kjarvalsstaðiru, galerie, kde vystavovali obrazy Jóhanesse Kjarvala. Obrovská plátna a na nich krajiny. Krajiny od nás z poloostrova. Někdy naopak přijížděli lidi z Reykjavíku k nám do Ólafsvíku a zastavili se v Hraunu na jídlo. Rozpoznali jsme je po prvních větách. Nikdy se nezarazili, když jsme na ně promluvili anglicky. Odpověděli. Nekysele. Ani se nezeptali, odkud jsme. Bylo jim to jedno. Byl to ve městě jejich denní chleba.
Víkingur Ólafsvík Ohřívala jsem se odpoledne vedle pece na pizzu a dívala se skrz zaprášené okno přes strouhu na bílý sníh. Zorným polem mi prošli dva afričtí chlapíci a za nimi běžel houf dětí. Fotbalová sezóna začíná… Emmanuel Eli Keke z Ghany a Ibrahim Sorie Barrie ze Sierry Leone. Přijeli na Island; teď, na začátku dubna, kdy ještě leží mocná vrstva sněhu, která střídavě za slunečných dnů odtává a za sněhových bouří dorůstá zpět. Spěchali vichrem směrem ke hřišti a choulili se v naducaných péřovkách. Je to pro mě bizarní. To, co mohla být nedělní vesnická kratochvíle s párkem a limonádou v kelímku, se
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527322
změnilo v profesionální sport, co se bere vážně. Polovinu týmu sotva tisícihlavého Ólafsvíku si ti, kdo za něj zodpovídají, vyhlídli v zahraničí. Kromě Afriky pocházejí hráči z Chorvatska, Finska, Irska, Anglie, Španělska a Bosny. Z Bosny původem pochází i trenér Ejub. Ten se přistěhoval na Island kdysi jako patnáctiletý kluk. Se svojí krásnou islandskou ženou má dvě děti, které do toho věku právě dorůstají. Pro tuhle sezónu je to půl napůl. Jedenáct blonďatých Islanďanů a jedenáct cizinců. Jenom jediný kluk z Ólafsvíku. Pro každého z nich se teď stane středobodem světa hřiště vedle kostela. Kostel na hřiště během dlouhých letních dnů vrhá trojúhelníkový stín. První modernistický kostel na Islandu. Když ho na sklonku šedesátých let postavili, Island z něj byl paf. Při pohledu z výšky připomíná podle záměru architekta nasolenou tresku. Skládá se ze samých
100 Ukázka elektronické knihy