viděl ve čtyři hodiny odpoledne, mohl mu pomoci. Ale přísahati měl, Bohem se dokládati! Pojala ho hrůza, nevěděl, jak mu je; i ten prach, který vířil ozářen vniknuvším paprskem slunečním, zdál se mu posvátným, hrozivým v tomto dusném ovzduší. A u sousedního stolu sedělo pět pánů vážných, nehybných; předseda mluvil přísně – tak Hospodin bude mluviti v den posledního soudu. Není možná, nesmí lháti… A pověděl pravdu, plnou pravdu a nic nežli pravdu, jak byl přísahal; povídal, jak teprve za soumraku Michl k nim přišel, jak druhého dne časně zrána od nich odběhl a jak našli v lese na pustém místě finančníka zbitého, smyslů zbaveného, který jim označil Michla jakožto pachatele. Co mluvili státní návladní a obhájce, hořely již blikavé lampy. Josef tu stál pořád a poslouchal, ač stěží rozuměl řeči státního návladního, jenž v konání starého podloudníka spatřoval pokus úkladné vraždy, i řeči obhájcově, který rozhodně to popíral a nanejvýše připouštěl zločin těžkého poškození na těle, a i ten měl za ne zcela dokázaný. Soud uznal Michla s třemi jmény, řečeného Špagát, za vinna zločinem veřejného násilí, poněvadž se zprotivil úřední osobě, a odsoudil ho na tři léta do těžkého žaláře. „Namítáte něco proti tomuto rozsudku?“ tázal se předseda. „Je vám na vůli odvolati se k vyšší instanci.“ Michl zatřásl záporně hlavou. „Je dobře,“ pravil, „já nastupuji trest.“ Vedli ho kolem Josefa; zamžoural naň, ušklíbl se – mladík sklopil oči, a když pohlédl, právě se za odsouzeným zavřely těžké dubové dveře. Venku plakaly dvě ženy, stará a mladá. Když se k nim Josef přiblížil, odvrátily se.
V Odvrátily se od něho; stará zlostí, že věci tak smutně dopadly – přičemž ovšem zůstavuji úsudku čtenářovu, zda smutnější byla ztráta tří set kromě soudních útrat neboli osud manželův –, mladá pak, že se vezdy řídila vůlí matčinou. Dobrá Annamirla byla tvor rozhodně trpný, nechala se milovat i lásku si vymluviti; germánské Brunhildy a Fredegundy jsou u nás řídké, a já povah nevynalézám, netvořím, jako činívala nebožka Marlittka, květ romancierek německých, jež se české ženské mládeži tak ohromně líbí, že ji nepřestávají překládati.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527312
Tak tedy Michlová i Annamirla se od Josefa odvrátily a vrátily se samotny, neprovázeny, do svých hor. Osm mil urazily skoro bez zastávky. Za týden se Josef odvážil do Schätzenreitu. Přišel, a stará ho uvítala výběrem velkolepých nadávek, které dostoupily svého vrcholu větou: „Du bist gar káner!“ Mladá plakala. On seděl s hlavou skloněnou, zlým svědomím trápen. Přišel po druhé – stará se škaredila, sem tam chodila, dveřmi bouchala; mladá na duchaplné aforistické řeči – na příklad, že bude pršet, že už svážejí otavu, že jim zbubřela jalovice, neodpovídala a tupě do prázdna zírala. Přišel po třetí – stará mu přála dobrého večera a mladá líbezně se na něho usmívala, ba i bochník chleba mu podala. I roztálo jeho srdce a našel slov. „Nu, udobřily jste se. Proč se také hněvat? Prohloupil jsem, pravda; ale je to mou vinou, že Lešanský jest dareba zlodějský? Mohl jsem se nadát?“ A Josef počal se vyznávati, jak se věci sběhly s oním pánem. Že stará dělala poznámky po svém, netřeba dokládati. „A vidíte,“ pokračoval mladík, „že Annamirla bude mou, o tom snad nepochybujete. Já vám pak ty tři stovky vynahradím; dal bych vám je hned ze svého; ale kde je vzít? To víte, starý nedá, a kdo mi půjčí, pokud nejsem pánem statku?“ „A jak si vezmeš Annamirlu, když tvůj táta ti brání?“ ptala se stará. „Počkáme,“ pravil Josef. „Na jeho smrt?“ To bylo krušné pomyšlení pro Josefa; sklonil hlavu, po chvilce tiše dodal: „Proč na smrt? Stárne a změkne. Až uvidí, že jiné nechci, povolí. Matku mám na své straně.“ Stará usedla ke kolovrátku a předla. Josef seděl na lavici, Annamirla jemu po boku; drželi se za ruce a dívali se na sebe. Celé nebe prošlo duší jinochovou. Po hodné chvíli zase přisedla k nim stará. „Mně něco napadá,“ pravila. „Víš, Josefe, my máme peněz dost, ty zkrátka nepřijdeš; je tu však celé hnízdo dětí, těch nesmíme zkrátit. Starý, než šel, peníze uschoval, já o nich vím. Už sem došlo od soudu stran útrat, preisleitenský hajný mi to písmo přečetl. Skoro tři sta, holečku!“ Přervala řeč, dala se do usedavého pláče. „Pomysli, tři sta ten horský advokát, tři sta obnášejí útraty! Ježíši ukřižovaný! Tak se okrádá ten chudý
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527312
lid – lupiči jsou to…“ Zamlkla se, utřela si zástěrou uplakané oči. Pak, umírnivši bolu, pokračovala: „Já pak si myslím: ničeho nedám; co si vezmou, to budou mít. Chalupa je zapsána v knihách, té neuhájím; ostatně ti hned povím, jak to s ní navlečeme. Pole nemáme, louka patří knížeti…“ „Ale dobytek, nářadí?“ přerušil ji Josef. „Jen počkej, nech mne domluvit. Dvě krávy jsou u sestry v Kaltenbrunnu, býček a jalovička v lese. Stůl, peřiny, vše, co má cenu, bude zítra ve vší tichosti odvezeno do Seeberka k bratrovi; staré haraburdí a rozbité hrnce ať si prodají, ať si za to zaplatí finančníku vydřiduchovi bolestného.“ Při poslední větě mocně pozdvihla hlasu, poslední slova vyrvala se z hrdla zase jako volání rozezleného káněte. Pak následovala dlouhá řeč o tom, co by se díti mělo, přijde-li k exekučnímu prodeji chalupy. Michlová nevěřila, že by při první a druhé dražbě kdo chtěl koupiti; ostatně prý známí rodáci z Kaltenbrunnu, Neubrunnu a Seeberka jí pomohou, že Josef uvidí jak, aby ale nevěřil, že ona to neumí, co o ní budou povídat. Pro nejhorší případ že mu však dá nějaké peníze, aby přiměl k odstoupení licitanty, kdyby se snad přece nějací našli. Až pak dojde k třetí dražbě, až chalupu budou nabízeti pod cenou, tu ať Josef ji koupí, rozumí se jen na oko, ona že mu dá peníze. Josefovi se v mozku rozbřesklo. Divil se nemálo tomuto advokátskému nadání budoucí své tchyně. „Vy jste moudrá žena,“ opakoval desetkrát za sebou, přičemž ani na mysl mu nepřišlo, jak prohloupila, když mu dala ony tři stovky na podplacení soudu. „Inu, moudrá…,“ odvětila skromně, „že nejsem tak hloupá jako vy ostatní, za to si o mně povídají, že čaruju.“ „To jsou hlouposti,“ pravil Josef, v duchu však nebyl si jist, nemá-li přece Michlová „vyšší umění a vědu“. Jak svrchovaně blažen tentokráte odcházel! Cítil, jak osmahlá ruka dívčina tiskla tvrdou jeho pravici, jak buclaté rámě kolem šíje se mu ovinulo. Celou zpáteční cestu viděl zářící líčko, svítily mu rusé kučery zpod černého šátku ven se deroucí. Trochu ho tak znepokojovala myšlenka, co by asi otec řekl, kdyby on Michlovu chalupu koupil. Zatím však slunéčko lásky hřálo, a do té doby – Bůh jest mocen.
Ukázka elektronické knihy