„Ba, už jsem učinil konec. Jdi svou cestou a nech mne…“ „Já bez tebe žíti nemohu, nad svůj život tě miluji.“ Chopila ho za rámě, rozhárané líce k jeho ruce se sklonilo. Neměl odvahy, aby ji odstrčil, byla tak krásná; cítil, jak znojná slza na ruku jeho upadla. „Jdi, Katy, jdi,“ pravil, „zůstav mne; měla-lis mě ráda, proč jsi mě klamala?“ „Tebe klamala? Jdiž! Vždyť to bylo jen žertem. Jdiž – nehněvej se už! Vidíš, že se trápím – přijď zase, přijď… ty můj milý, drahý!“ – I tulila se k němu jako lichotící se kočka, vždy těsněji. A on neodolal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527306
8 Červnový večer. Vzduch silně se ochladil po značném vedru, ač jasno bylo a slunce pořád ještě na nebi plálo, jako by rozloučiti se nemohlo se Špicberkem, přes jehož ostré, hrotu se podobající témě paprsky jeho se rozlily, takže vrch zaplápolal, jako by podzemní sopečná výheň z něho šlehala. Stromy podle cesty vedoucí do Mádru v černý zahalily ji stín, a kam jen stín ten dosáhl, země jako by ledový chlad dýchala. Žádný kvítek, ani sebemenší a skromnější, nevroubil cesty té, jen vysoká lesní tráva, vřes, mech a černé jahodiny. Kde blíž pürstlinské myslivny ona cesta z lesa vystupuje, otvíral se pohled na Luzný; západní svahy jeho rozčeřovalo večerní slunko, zlatem polivši temnou čerň smrků i jasnou zeleň vtroušených do nich buků a javorů; na severních, k Pürstlinku obrácených stráních všude se bělal ještě sníh. Dva mužové setkali se na místě, odkud rozhled na velebnou tu horu se otvíral a kde strmá pěšinka od cesty směrem k myslivně odbočovala. Jednoho známe: Karla Svijanského. Druhý byl dle obleku též myslivecký příručí, ač byl značně starší. Prostřední postava, bledý, trochu naduřelý obličej, řídkým plavým vousem vroubený, z jehož rámce vystupoval silný, tupý nos, jako rubín se lesknoucí. Z malých, jasně modrých oček, které nepokojně sem tam těkaly pod nabubřelými, bezřasými víčky, smál se jakýs šibeniční humor. Ošumělý, všecek blátem pokálený šedý, zeleně vyložený oblek nesvědčil o zvláště pedantické povaze vlastníkově. Svijanský vida, že muž tento, s nímž ještě nikdy se nebyl setkal, k němu se béře, zastavil se. Muž bez okolků ho oslovil. „To jste vy bezpochyby ten podivínský samotář, který se tu skoro před rokem ulebedil, aniž se mu vidělo ohlédnouti se po svých kamarádech. Že jste Svijanský, co…? Servus!“ Podal poněkud zaraženému svou pravici, ani odpovědi nečekaje; sňal trochu klobouk na čtyři facky, jehož stuhy a roztřepané šňůry a
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527306
třapce ve všech barvách hrály; i objevilo se lysé čelo a pořádná pleš, řídkým, kraťounce přistřiženým vlasem vroubené. „Představuji se vám, kolego,“ pokračoval v řeči své; „jsem Kosma Bártovec, příručí z Hutí Filipových, váš pokorný sluha.“ „Těší mě. –“ „Dobře, dobře… ale pochybuji. Kdybyste té touhy po mně polovici, ba co dím, stý díl měl jako já po vás, dávno bychom se byli sešli. Nu, nepřišel jste ke mně, ani do společného našeho dostaveníčka, do Mádru, ke Třem slukám – i řekl jsem sobě: Kosmo, podíváš se na něj a přesvědčíš se, zda kouše; snad se nepohněvá, oslovím-li ho; a pohněvá-li se, jakáž pomoc!“ Dobrácký tón, jímž slova ta pronesena byla, jakási nelíčená prostodušnost, která z celého zjevu toho človíčka zírala, při vší jeho ošumělosti a zanedbanosti, zamlouvaly se Svijanskému. Potřásl podávanou mu pravicí a trochu rozpačitě řekl: „Víte, člověk se odtud hnouti nemůže; v zimě jsme byli zasněženi, a teď díla plno; člověk odvykne – však přijdu…“ „Třesky plesky,“ odvětil nový jeho známý, „však my víme, proč jste nepřišel. Máme také svou policii a jsme o všem zpraveni. Předně tedy jste nepřišel, protože váš starý, který – mimochodem řečeno – zosobnělou sdílností nazývati se nemůže, protože tedy váš starý se nehýbá z místa, což venkoncem pochopuji, jelikož se oženil a z líbánek vytrhnouti se nemůže; za druhé pak, protože i vy jste se zabral do jakéhos druhu líbánek, jež vám zdejší obecenstvo trochu závidí, abych pravdu řekl, neboť hajných Baby nebo Katy nebo Nany – což já se starám, jak se ta kůstka jmenuje – je po čertech hezké děvče, ha, ha!“ „Prosím vás, jak vy víte –?“ „Už jsem vám pověděl: policie lesní, úřad povýtce pozorující, jako ve velkých městech. My také víme, že umíte hezky zpívat. Nač zakopáváte hřivnu svou, moha se státi užitečným členem naší společnosti? Co jsou nám platna dueta, která zpíváte s vaší jemnostpaní…? Nám jimi neprospíváte a sebe v nebezpečenství uvádíte – to přec sám víte, jak taková dueta končívají. Z toho plyne, abyste chodil mezi nás; nám se zavděčíte, ježto z nás
Ukázka elektronické knihy