Kresby vyústily v cyklus grafik Kniha o modloslužbě, který vyšel v malém nákladu a v provinční Drohobyči neomylně vyvolal hojné potřásání hlavou. Většího porozumění se Schulzovu umění naopak dostalo ve lvovských avantgardních kroužcích. Vogelová, která do jeho života vstoupila právě v tomto bodě, dala některé kresby otisknout v časopise Zuschtajer a napsala o nich příznivou recenzi. Při návštěvě u svého strýce ve Stockholmu uveřejnila článek o Schulzovi v jedněch švédských novinách. Na společných lvovských procházkách a v dopisech povzbuzovala Schulze k tomu, aby své dojmy ze života v Drohobyči zpracoval a vyjádřil i literárně. Přes velké pochyby o sobě samém se začal Schulz věnovat psaní a k dopisům Vogelové připojoval ve stále delších postskriptech své první povídky. Zpočátku působily ještě trochu kostrbatě, ale Vogelová jeho styl zahrnovala chválou a pobízela ho, aby jí posílal další příběhy. Tak jako mnoho mladých spisovatelů čerpal Schulz zpočátku ze zkušeností svého dětství a začal Vogelové popisovat „skořicové krámy“ staré drohobyčské tržní čtvrti: „Nazývám je skořicové krámy podle jejich tmavého dřevěného obložení této barvy. Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy předmětem mého horoucího snění. Jejich slabě osvětlené, temné a slavnostní vnitřky voněly těžkou vůní barev, laku, kadidla, aromatem dalekých zemí a vzácných látek. Mohl jsi tam nalézt bengálské ohně, čarodějné krabičky, známky zemí dávno vyhynulých, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru, vejce exotického hmyzu, papoušků a tukanů, živé salamandry a bazilišky, kořen mandragory, norimberské mechanismy, homunkuly v květináčích, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knížky, staré folianty plné prapodivných rytin a omamných historií.“47 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527291
Pobídnut Vogelovou, Schulz pro své psaní využil stylové prostředky magického realismu a již záhy je transformoval ve výlety do surreálných snových světů. Navázal na tradici kabalistické mystiky štetlu, tuto tradici však dál rozvíjel ve stylu moderní avantgardy, prezentovaném navýsost vycizelovanou polštinou. Schulz a Vogelová ve svém psaní s potěšením objevovali mnoho tematických a stylistických paralel. Oba se například intenzivně zabývali motivem figuríny ve výloze jako symbolu neživotné existence, ovšem vzhledem k tomu, že Vogelové chyběl mystický přístup k životu, vnímala svět ještě mnohem tristněji a šedivěji než Schulz. To však platilo jen pro sféru literatury, která byla pro Schulze jistou formou terapie. Naopak v reálném životě byla Vogelová suverénnější než Schulz, který se v nezvyklém prostředí nebo mezi větším množstvím lidí cítil často bezradně. V takových chvílích si Schulz vypomáhal tím, že si ukazováčkem jako dítě kreslil na stěny nebo do vzduchu malý domek. Tímto únikovým symbolem se uklidňoval tak dlouho, dokud se zase nedostal ke psaní. Ve svých mýtech hledal Schulz únik před realitou, která ho – podobně jako Kafku, jehož Schulz překládal do polštiny – čím dál víc děsila a vzbuzovala v něm tušení budoucích katastrof. Jediným zdrojem inspirace mu bylo jeho domovské město Drohobyč, které nikdy neopouštěl nadlouho, i když je nikdy neoznačil jménem nebo nezapracoval do textu jako lokální kolorit, ale jen jako podobenství dějů v urbanizovaném světě. Perspektiva provinčního kosmopolity mu dovolovala hledět na maloměsto, v němž se v důsledku ropného boomu v sousední Boryslavi nakumulovalo rychlé bohatství a vznikla vrstva průmyslového proletariátu, ironicky odtažitým pohledem. Z toho vznikající metamorfózy moderní městské kultury popisoval Schulz v jedné další povídce, kterou zaslal Vogelové a nazval ji Krokodýlí ulice. V ní v kontrastu se starými skořicovými 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527291
krámy svého dětství v surreálných metaforách například nikým neřízených drožek jezdících sem tam vykresloval obrázek bezduchého městského chaosu: „Ulice je široká jako velkoměstský bulvár, ale vozovka je jako náves vytvořená z ušlapané hlíny a je na ní spousta výmolů, kaluží a trávy. Pouliční provoz v této čtvrti je příkladný a obyvatelé o něm mluví s pýchou a významným zábleskem v oku. Ten šerý, neosobní dav je nesmírně zaujat svou úlohou a s největší horlivostí demonstruje zdání velkoměsta. Nicméně však, přes veškerou podnikavost a ziskuchtivost, člověk tu má dojem bludného a monotónního putování bez cíle, jakéhosi ospalého průvodu loutek. Celou tu scenerii prostupuje atmosféra podivné malichernosti.“48 Své povídky psal Schulz jen pro jednu jedinou čtenářku: Deboru Vogelovou. O jeho psaní jinak nikdo nevěděl, důležitý pro něj byl jen soud adresátky ve Lvově. I když se k vypravěčským postskriptům z dopisů vyjadřovala kriticky a dokázala se Schulzem o jednotlivých pasážích donekonečna diskutovat, rozpoznala jejich vysokou literární hodnotu, v autorovi možná dokonce génia, a pochybujícího Schulze neustále nutila, aby je nabízel nakladatelstvím a snažil se je publikovat. Schulz se nakonec podvolil a odjel s jedním kompletním rukopisem do Varšavy, kde sbírka Skořicové krámy vyšla roku 1934 ve váženém nakladatelství Roj a kritikou byla nadšeně přijata. Vogelová tedy nebyla v žádném případě jen múzou, jak tvrdí Schulzův životopisec Jerzy Ficowski, nýbrž svébytnou básnířkou, kterou se Schulzem spojoval intelektuální dialog rovného s rovným a hluboké spříznění duší.49 Když Vogelová roku 1936 uveřejnila svůj experimentální román Akazies blien (Akáty kvetou), měl Schulz možnost se za její dlouholetou podporu revanšovat a v uznalé recenzi napsal: „Mnozí čtenáři, a dokonce recenzenti cítili v této knize určité paralely se Skořicovými krámy. Takovéto 106 Ukázka elektronické knihy