natož aby hrozil nějaký kriminál. Je nad slunce jasnější, proč se komunisté a jejich systém stali anachronismem.
Spartakiádní vrah Konsultace estébáků z pražské Správy StB v rámci „akce Prevence“ se šéfem Obvodní správy StB v Praze 8 znamenala nejrůznější buzeraci ze strany policie v místě bydliště, ke které se propůjčovala místní VB. Měla služebny v Krynické a v Lodžské ulici na sídlišti v Bohnicích, kam mě průběžně několikrát za rok předvolávali ve věcech různých údajných přestupků, vysvětlení apod. Po první takové návštěvě, když jsem zjistil, o co jde, jsem na další předvolání už nereagoval. Z té doby mi dodnes zůstala předvolání na 30. srpna 1985 na MO VB Bohnice, Lodžská, pro „podání vysvětlení dle § 19 z. č. 40/74“, podepsáni pprap. Hadrava a por. Leština; „předvolání svědka“ na MO VB Bohnice na 3. října 1985, podepsán npor. Círek, nebo předvolání z 24. října 1985, které bylo ovšem do Bartolomějské č. 7, k podání vysvětlení dle § 19 z. č. 40/74, podepsán „Lukáš“. Nikam jsem nešel. K místní policii se občas přidala kriminálka. Někdy kolem 20. dubna zazvonili u nás doma dva policisté v civilu, ukázali mi placky kriminální policie, a že musím jet s nimi. Chtěl jsem vidět předvolání a oni na to, že jde o závažný trestný čin, že hrozí nebezpečí z prodlení a že mě mohou předvést bez něj. Posadili mě do volhy (estébáci, aby nebyli tak nápadní, jezdili většinou civilněji vypadající šestnáctistovkou žiguli, někdy také škodovkou 120), vozili mě nějakou dobu po Praze, aby navodili „atmosféru“, a pak zarazili před fízlárnou v Konviktské. Chvíli mě dusili a potom na mě spustili, se kterými holkami jsem prý kdy co měl. Odmítl jsem cokoli vypovídat s tím, že to je provokace. Oni tvrdili, že se jedná o závažný trestný čin, že mám povinnost vypovídat atd. Já jsem trval na svém, fízlové taky, a tak to šlo dlouhé minuty. Nakonec tedy šli s pravdou ven – vyšetřují sériové vraždy žen, na Pankráci byla nalezena další oběť, podezřelý je osoba mé výšky a věku a oni musí prověřit všechny mé kontakty a mé alibi. Já opáčil, že pochybuji, že se něco podobného stalo, a že za tím vším je StB.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527290
Odpověděli, že vraždy žádná provokace nejsou. Rozprostřeli přede mnou fotky nějakých zamordovaných ženských a znovu na mě, s kým jsem kdy co měl. Já na to, že to je z popudu StB, která mě nechala zařadit mezi podezřelé, že to určitě moc dobře vědí a že se jen divím, pokud jsou skutečně kriminalisté a vyšetřují nějakou vraždu, že se nechají ze strany StB takovýmhle způsobem zneužívat. Oni na to, že si neuvědomuju závažnost celé události. Já zas, že naopak frašku z celé věci dělají oni, když jednají z popudu StB, a nic jim říkat nebudu, tohle pořád dokola. Výslech i s přestávkou trval dvě hodiny – včetně telefonátu domů a „prověřování“ mého alibi na 8. dubna, což bylo Velikonoční pondělí. Druhou hodinu jsem už jen mlčel a fízlové postupně zmlkli taky. Nevím, jestli se policisté z pražské mordparty (estébáci to nebyli, to bylo zřejmé) k této provokaci propůjčili vědomě nebo ne, ale ke konci už jim to bylo evidentně trapné. Buďto si teprve ex post uvědomili, že jsou někomu (estébákům) za voly, nebo to dělali z ideové uvědomělosti či spíše profesní kolegiality, což ale pro ně muselo být dvojnásob ponižující. Ať to bylo, jak to bylo, vsadil bych se, že podobné estébácké hrátky nepřidaly kriminalistům na jejich lásce k StB. Také jsem jim jejich servilitu vůči StB dal sežrat.
23. dubna 1985 O příhodě se spartakiádním vrahem, který měl zamordované ženy na svědomí, vypovídá záznam StB z 26. dubna z odposlechu rozhovoru v Křivenické, který se udál 23. dubna. Pramen byl přítomen rozhovoru býv. mluvčího CH-77 MUDr. Bedřicha PLACÁKA, který vedl ve svém bytě s doktorkou Jaroslavou COUFALOVOU. V průběhu rozhovoru PLACÁK vzrušeně hovořil o pondělní události v rodině. Uvedl, že si odešel opsat jízdní řád autobusů a to byl jeho syn Petr ještě doma. Když se však vrátil, bylo mu divné, že Petr by jen tak odešel, přičemž si povšiml, že na novinách měl napsaný vzkaz: „Přijeli si pro mne, zavolám.“ Pak podle dalšího vyprávění PLACÁKA volal nějaký kapitán, že má u sebe syna Petra a chtěl vědět, kde jmenovaný byl dne 8. dubna. Nato se PLACÁK prý rozčílil a do telefonu poznamenal,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527290
že „oni“ si ho hlídají, tak by měli vědět o jeho pobytu lépe než on sám. Pak si však uvědomil, že „tihle“ (myšleno kriminální službu VB – pozn. OP) za nic nemohou. Nato se hned ozval Petr, který dodal, že to bylo na velikonoční pondělí. [. . .] V závěru PLACÁK ještě dodal, že to celé „divadlo“ je spojené s jakousi vraždou na Pankráci a Petrovi ukazovali fotku té zavražděné. Další hovor byl ze StB hlediska nezajímavý.
StB spatřovala význam zprávy „ve zjištění, že Petr Placák je prověřován orgány kriminální služby v souvislosti s vraždou ženy na Praze 4“, přičemž mělo být „po této informaci učiněno opatření na OS SNB Praha 8 ke zjištění podrobností k této zprávě“. Navíc je podle StB ze zprávy zřejmé, že PLACÁK je značně rozčílen nad dalším prověřováním alibů svého syna Petra a opět z tohoto viní orgány státní bezpečnosti.
Alibové a čtyřicet jejich loupežníků byli bezpochyby zlí duchové pražské StB. Na první pohled banální estébácká provokace. Stačila však hloupá náhoda, že by se člověk v inkriminovaný den potuloval někde v blízkosti místa činu, nějaký svědek by to mohl dosvědčit, a nad hlavou by se člověku – na rozdíl od neplnoletého Straky – začala houpat oprátka. Až by si deviantní hornický učeň po vykonání rozsudku vyhlédl nějakou další oběť, byl bych komunistickým režimem posmrtně rehabilitován. Brrr. Ovšem pravděpodobnější je, že by StB celou věc zametla pod koberec – včetně Straky, který by byl v tichosti uklizen do ústraní nějakého speciál ního zařízení vybaveného mřížemi, kde by posléze v anonymitě skonal. Příhoda se spartakiádním vrahem mi zase jen potvrdila, že s policií v diktátorském režimu nelze spolupracovat v žádném ohledu – i kdyby šlo o na první pohled jasný kriminální čin, jakým je loupež nebo vražda. Každý státní úředník, ač zdánlivě vykonává práci jako v kterémkoli jiném státě, je zároveň i součást temného a neprůhledného aparátu, a jako takový je – už jen na základě svého postavení – nebezpečný. V tom spočíval mnohdy fatální omyl oněch zoufalců, kteří se sami – vyzbrojeni přesvědčením o platnosti socialistického zákonodárství – pustili do boje se státním aparátem v přesvědčení, že když to myslí upřímně (na rozdíl třeba od Charty a jiných přisluhovačů imperialistů, kteří jsou přece za své postoje placeni), že se jim nejen nemůže nic stát,
Ukázka elektronické knihy