„Škoda že jsem tě nepotkal mezi těmi manželstvími,“ řekl jsem, kochaje se její porcelánově bělostnou pletí, kterou zub času ani trochu nepoznamenal. „To by nebylo nic platné,“ řekla. „Neměl bys sebemenší šanci. Možná to nesprávně pochopíš, ale tys byl vždycky bezbarvá malá štěnice bez sebemenšího půvabu a přitažlivosti, stejně bezvýrazný a fádní jako tavený sýr.“ „Nemusíš mě šetřit,“ řekl jsem. „Nemá smysl, abys svůj názor na mě oslazovala taktními eufemismy.“ „Pro mě musí být na mužském něco jedinečného,“ pokračovala a kopla do sebe dalšího panáka fermentovaných ruských brambor. „Můj poslední manžel byl vynálezce. Vynalezl plochou televizní obrazovku, se kterou se zároveň daly vykosťovat ryby. Vydělal miliony. Moc smutný příběh. Měl namířeno do fakultní nemocnice na Kolumbijské univerzitě na běžnou operaci slepého střeva a neotevřel se mu padák. A zanechal po sobě mě, bohatou vdovu, stále ještě vnadnou a sexuálně aktivní dračici, až po uši ve vatě. Co děláš ty?“ „Nevím, jestli znáš ten stánek s tropickými džusy na Osmdesáté šesté ulici,“ řekl jsem a nadzvedl obočí tím neodolatelně sebejistým stylem Clarka Gabla, ale pak jsem je nemohl spustit. „Naše šťáva z papáji je velmi osvěžující, stejně jako naše kokosové mléko.“ „Ty máš stánek s tropickými džusy?“ řekla nevěřícně. „No, tak úplně mi nepatří. Pochop, nikdy jsem neabsolvoval. Musel jsem opustit školu. Jestli si vzpomínáš, Paci Povolná přišla do jiného stavu a já jsem se k tomu postavil jako chlap – odstranil jsem si kyselinou otisky prstů a utekl do Lotyšska.“ „A teď jsme tady,“ zavrkala. „Po tolika letech sedíme proti sobě ve světle svíček v potemnělém baru. Já jako pořád ještě žádoucí žena, která hledá toho jedinečného originálního pravého muže, a ty na pokraji hladovění, ale pořád ještě celkem zachovalý. No dobrá, až na to bříško a asi počínající řídnutí kostí, ale s tím tupé z umělých vlasů a prázdným pohledem jsi pořád ten stejný starý Morris.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527288
„Stále tě miluji,“ řekl jsem. „A protože jsme oba volní, nemohli bychom to dát dohromady?“ Od chvíle, kdy dámu sedící přede mnou v Pitkinově kině museli vynést, jak lapala po dechu z legrácek bratří Marxů, jsem neslyšel tak bujarý řehot. Pak sebrala účet a vstala. „Je to na mně,“ řekla hlasem, který nepřipouštěl odpor. „Musel bys na to vymačkat tolik tropických džusů, že bys z toho měl tenisový loket.“ Chtěl jsem se vzepřít a vyrvat jí ten účet z ruky, ale připadalo mi, že ukázka hrubé síly by jí mohla připadat nepřiměřeně machistická. „Nechám jim tuzéra,“ řekl jsem, otevřel peněženku a lovil v ní čtvrťáky tak dlouho, až z ní vyletělo několik právě vylíhlých můr. Pak jsem ji dovedl pěšky domů. Povídal jsem si s ní o všem možném a pokoušel se na ni udělat dojem historkami o mé krátké službě u speciální jednotky námořních potápěčů, kterým jsem měl za úkol házet ryby pokaždé, když úspěšně splnili úkol. U dveří do jejího bytu jsem ji měl v úmyslu políbit, ale všiml jsem si, že kdykoliv se k ní přiblížím, sevře prsty pevněji malou plechovku pepřového spreje, kterou schovávala v ruce. Pak se rozloučila a vysvětlila, že by mě hrozně ráda pozvala dovnitř, ale je už pozdě. Poděkovala mi, že jsem vyléčil její nespavost, a řekla mi dobrou noc. Pak otevřela dveře do svého bytu a jako na nějaké fotce od Weegeeho vyrušila lupiče, který právě spěšně házel její cennosti do pytle. Sevřela mi paži a postrčila mě tomu svalnatému zlosynovi do cesty. V té chvíli jsem si uvědomil, že osud rozdal Morrisi Příšivkovi trumfové eso. Teď se mi naskytla příležitost sehrát roli Davida proti tomu loupežnému Goliášovi, stát se v Ritiných očích hrdinou a snad i přerušit svou dlouhou sérii neúspěšných milostných pokusů. Léta výcviku v kung-fu teď měla konečně přinést štědré ovoce. Pružně jako jaguár jsem zaujal klasickou výhružně přikrčenou pozici se vztyčenými pažemi. Z mých rukou se staly smrtící zbraně připravené bez milosti rozsekat každého, kdo by se mi postavil na odpor.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527288
Vydal jsem japonský válečný pokřik, ze kterého stydla krev. Pak už si vybavuji jen nějakou věc, která se trochu podobala pánvi na smažení, jak opsala velký oblouk a přistála mi přímo na hlavě jako ten zlatý hřeb, který dokonal spojení naší transkontinentální železnice. Po krátkém schrupnutí, během něhož se mi zdálo, že zpívám píseň „Monolog“ ze seriálu Kolotoč obecenstvu bílých myší, jsem se probudil na Ritině gauči. Zloduch mezitím uprchl. Až na bouli velikosti kiwi na hlavě jsem nedoznal žádné újmy. „Chudinko,“ utěšovala mě Rita a tiskla mi sáček s ledem k čelnímu laloku. „Musím se přiznat, že když tě vzal tou pánví, musela jsem potlačovat smích. Bylo to jak v klasické grotesce. Složil ses jako pytel cementu. Ještě štěstí, že mám ten pepřový sprej, jinak by se mi ten grázl pořád ještě probíral nádobím. Mimochodem, kdybych byla na tvém místě, zkusila bych požádat o vrácení těch peněz za lekce džuda.“ „Jsem v pořádku,“ řekl jsem, pozvednuv se nad její sarkastické hříčky. „Naštěstí mám docela tvrdou palici. Mimochodem, víš, že 12. listopadu roku 442 před naším letopočtem, bylo to v úterý, měl Sókratés v Athénách k obědu jehněčí s pečeným bramborem?“ „Cože?“ zeptala se. „Zatímco v tentýž den roku 1856 měl Dostojevskij k obědu kuře à la Kyjev, boršč a k tomu dušené karotky s máslem.“ „O čem to mluvíš?“ zeptala se. „Řekni mi jakoukoli historickou postavu a jakékoli datum,“ řekl jsem dychtivě. „Cože? Proč?“ „Jen to zkus,“ řekl jsem. „Fra Angelico, 5. března 1446,“ vypálila. „K večeři měl pečeného mořského okouna, těstoviny s brokolicí a jako zákusek tiramisu. Myslím, že si dal dvojité espresso.“ Rita na mě zůstala jen zírat. „Anebo si vem Tomáše Akvinského ve středu 7. dubna 1255. Tomáš si objednal dvě volská oka, ale poslal je zpátky, protože chtěl uzeného lososa po straně, a ne nasekaného do vajíček.“
Ukázka elektronické knihy