Ú TE RÝ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527270
8 Probudil mě zvuk něčího pravidelného oddechování. Zčervenala jsem, když mi došlo, že je to Wit. Byla jsem v jeho pokoji, v jeho posteli, s ním pod jeho dekou. On dýchá pusou, uvědomila jsem si, protože měl ústa dokořán, jako by usnul v půlce slova. Což se pravdě podobně stalo, protože jsme si povídali hrozně dlouho do noci. Ne že bychom se k sobě přímo tulili, ale moje tváře se zahřály ještě trochu víc při zjištění, že máme oba nataženou paži a nevě domky ji natahujeme k tomu druhému. Ta jeho mířila k mému pasu, moje vedla k jeho hrudi. Na okamžik jsem si představila, jaký by to byl pocit, překulit se a přivinout se k ní, cítit tlukot jeho srdce. Jen při tom pomyšlení se moje srdce zadrhlo a začalo silně a tou žebně bušit. „Čas odejít,“ zašeptala jsem si pro sebe. Opatrně jsem vyklouzla zpod přikrývky a ještě opatrněji ze dveří. Ty zatracené panty… Samozřejmě že zavrzaly. Wit se nevzbudil, zato Michaelova hlava se ke mně otočila od ohniště, kde se protahoval před ranním během. Nejdříve nic neřekl, jen povytáhl obočí při pohledu na můj ohoz – stejné pohodlné šaty, jaké jsem měla ve Velkém domě na večeři. Až na to, že teď byly celé zválené. A nepomáhaly ani vyzuté sandály, které jsem držela za řemínky. Samé nepřímé, zato jasné důkazy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527270
LÉ TO P O R U Š E NÝCH PR AVI D E L
99
„Nic se nestalo!“ vyhrkla jsem. „Já taky nic takového neříkám,“ odpověděl. „Povídali jsme si, až jsme usnuli,“ vysvětlila jsem. „Bylo to úplně nevinné.“ Michael přikývl, ale vypadal, jako že má co dělat, aby zadržel smích. Dívali jsme se na sebe dalších několik vteřin, pak se Michael ušklíbl a řekl: „Tak úplně nevinné, jo?“ Zamračila jsem se a namířila na něj prst, což jeho úsměv jen ještě rozšířilo. „Tak poslyš, Michaele Dupré,“ začala jsem, ale když vedle na verandě vrzly další dveře, bez dalšího slova jsem zamířila k Pří stavku. Začínala se mě zmocňovat paranoia – kdo je vlastně můj vrah? Nedoneslo se ke mně ani jediné slovo. Mohl to být kdokoli, včetně mládenců s kocovinou. Rodiče už byli vzhůru. Jedli u malého stolku v obýváku míchaná vajíčka a tousty s domácí ostružinovou marmeládou od Honey. „Dobré ráno,“ pozdravili mě, ale neptali se, kde jsem strávila noc, pravděpodobně předpokládali, že jsem byla s Luli a Pravikou. Vypa dali, že toho sami moc nenaspali. Táta měl pytle pod očima. „Zajdu si do Tábora,“ prohlásila jsem najednou. „Zameditovat si s tetou Rachel.“ Mamka se celá rozzářila. „Výborně,“ usmívala se. „To zní dobře.“ „Nezapomeň si zbraň,“ připomněl mi táta, když jsem se převlékla. Usrkl si kávy a dodal: „Nikdy nevíš, na koho narazíš.“ Místo abych se producírovala po otevřeném prostoru, kam bylo skvěle vidět od domů, vybrala jsem si cestu přes les a přiblížila se k Táboru odzadu. Zevnitř domu se ozýval hlahol – zaslechla jsem, jak teta Julia říká Ethanovi něco o moc velké hromadě šlehačky na vaflích –, ale teta Rachel stejně jako včera klidně spočívala pod vlaj kovým stožárem. „Ahoj,“ pozdravila mě, když jsem se posadila se zkříženýma nohama naproti ní. „Chceš se naučit něco dalšího?“
Ukázka elektronické knihy