98
DEE ERNSTOVÁ
„To je bergère. Je velmi pohodlná,“ vysvětlil mi Bing. Celé odpoledne vytahoval z hromad nábytku židle, křesla a stoly a dával je stranou, přičemž mi nezřídka poskytoval vysvětlení, o co se jedná, a dokonce i tipy, kam s nimi. „Tahle? Ta by se hodila do čísla dvanáct. Je vyřezávaná stejně jako ten psací stůl tam.“ „Jak si to můžete pamatovat?“ žasla jsem. Pokrčil rameny. „Mám vizuální paměť.“ Samozřejmě. Ubral také trošku ze svého skepticismu, třebaže když jsem se příliš rozvášňovala nad vyřezávaným čelem postele nebo hedvábnou drapérií, pořád jsem v jeho hlase slyšela ten skrytý smích. Zavřeli jsme dveře posledního pokoje, který jsme potřebovali projít. Pro dnešek jsme měli hotovo. „Takže kolik máte dětí?“ zeptal se, když jsme mířili ke schodům. „Žádné. Proč myslíte, že mám děti?“ Naklonil ke mně hlavu. „Totiž, většina bezdětných lidí by hned nepoznala postavičky z knih pro děti.“ „Aha. No, mám čtyři neteře. Nejstarší, Heather, právě oslavila osmnáct. Byla akorát v tom správném věku, když poprvé vyšli Boodily a Flap. Kupovala jsem jí všechny knížky, pak plyšáky… Byla dokonce i nějaká sada se zvířátky na farmě, ne? A pak si je stejně vášnivě oblíbila její sestra Brianne. Nejmenší jsou Mimi a Cara, to jsou devítiletá dvojčata. Ty miluju, to musím přiznat. Viděly jsme spolu Dobrodružství Marnie a Puga. V lednu. Dvakrát.“ „No tedy, děkuju za přízeň, “řekl a ladně se mi uklonil. Bolela mě záda a jeden puchýř na dlani mi praskl, ale cítila jsem se sebejistější než v den, kdy jsem přijela, takže když jsem se na něj usmála, nebyl to nucený smích. „Byla to radost číst s holkama vaše příběhy a dívat se na ně jejich očima. Dokážete hodně dobře zastřít svůj cynismus. “
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527267
Lucy a hotýlek v Bretani
99
„Ten se objevuje velmi výrazně v mých serióznějších pracích,“ řekl. „Moje poslední dílo bylo předmětem dost vášnivé diskuse. Kritici se většinou shodli na tom, že nestárnu s lehkostí, ale že se tomu spíše zuby nehty bráním.“ „To je i můj přístup,“ podotkla jsem. „Kdyby se nedostaly do módy šediny, měla bych teď na hlavě kaštanově hnědou číslo dvacet čtyři. “ Rozesmál se. „Vaše šediny vypadají docela atraktivně. Zapomeňte na kaštanovou číslo dvacet čtyři. “ Zjistila jsem, že se červenám, a když jsem si to uvědomila, nejradši bych se nakopla. To jako vážně? Blíží se mi padesátka a taková mimochodem řečená lichotka mě přiměje, abych se začala červenat? Jestli si toho Bing všiml, nedal to najevo. Místo toho se sklonil k Napoleonu Bonapartovi, který seděl nahoře na schodech. „Jste milovnice koček?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Nikdy jsem neměla kočku. Ani psa.“ Svraštil obočí. „Nikdy jste neměla domácího mazlíčka?“ Pokrčila jsem rameny. „Moje matka je alergička, a když jsem dodělala školu, pořád jsem se stěhovala, takže by to bylo problematické nějakého si pořídit. A kromě toho jsem většinou žila v hotelích. To byla jedna z výhod, chápete. Generální manažer tam většinou mívá služební byt a stravu zdarma.“ Pohladil Napoleona po hlavě a kocour zavřel oči. Slyšela jsem, jak začal vrnět. „Já mám kočky rád. Psy mám ještě radši, ale ti se na tenhle způsob života nehodí. Psi potřebují trávník, po kterém můžou běhat, a veverky, které můžou honit. Ale Napoleona – tedy tohohle Napoleona – mám hrozně rád. Dneska už jste skončila? Jdu si udělat espresso. Nepřidáte se?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527267
100
DEE ERNSTOVÁ
Chtěla jsem se vykoupat. Potřebovala jsem si sednout a projít si všechny své záznamy. Uvažovala jsem, že si vytvořím nějaký diagram nebo nějakou tabulku, třeba v Excelu, s veškerým nábytkem. Usmála jsem se. „Ráda.“ Přikývl. „Počkejte na mě v zahradě. Odpoledne je tam ještě teplo. Můžeme posedět tam.“ Napoleon se mu vyvinul zpod ruky, prošel halou a vyskočil polootevřeným oknem ven. „Nic tady nezamykáte?“ „Někdy. Vysvětlím vám to.“ Šla jsem se posadit na přední nádvoří. Bylo víc hodin, než jsem si myslela, a stíny už se dloužily. Přešla jsem do zahrady a posadila se na jednu z laviček. Bing měl pravdu, byly docela pohodlné, ale já bych stejně dala přednost tradičnějším židlím a malým stolkům s jasně zelenými slunečníky, které by chránily hosty před letním sluncem. Zavřela jsem oči a nechala tělo odpočívat. Slyšela jsem vzdálený dopravní ruch a kdesi se smála nějaká žena. Jestlipak je už Claudine zpátky? Rameny jsem spočinula na dřevěném opěradle lavičky a v duchu jsem si procházela položky na seznamu nábytku. Už jsem viděla všechny pokoje. Budu potřebovat plánek pokojů, jejich čísla a čím bude potřeba každou místnost zařídit. Pak si budu muset zahrát škatule hejbejte se a přemístit všechny ty kousky tam, kam se budou nejlíp hodit. A koberce a obrazy, o nichž se zmiňovala Claudine? To bude muset počkat až na poslední týden před otevřením, až budou všechny pokoje vymalované a uklizené, nábytek vyleštěný a závěsy vlající… „Tady to je.“ Otevřela jsem oči. Bing položil na lavičku mezi nás malý podnos. Stály na něm dva malé šálky a stříbrná konvička s dlouhým dřevěným držadlem. Nalil nám.
Ukázka elektronické knihy