98
CAROLINE BISHOP
„Bezva. Tipuju, že tyhle budou do středy hotové. Pak jí je přinesu.“ Flo ukáže na prádelní šňůry za sebou, kde visí na kolíčcích řada čerstvých tisků a schne. „Jestli chceš, můžu jí to vzít já.“ Flo se snaží nedat na sobě nic znát. Je překvapená – a zároveň není. Ví totiž, že se Alice chce nechat zatáhnout do vytváření linorytů. Ví také, že Alice chce rýt své vlastní návrhy, ale zatím si to ještě sama neumí představit, je pořád svázaná strachem, že něco pokazí. Flo ji upřímně lituje a přeje si, aby už konečně dala průchod své nepatrné a hluboko ukryté touze. Ráda by Alici viděla bezstarostnou. Musí hodit obavy za hlavu, servat ze sebe tu těžkou svěrací kazajku, ze které se stále nevymanila, a dovolit si konečně pořádně dýchat, naplnit si plíce, vydechnout, vyléčit se, žít. Jenže i samotné Flo to trvalo nekonečně dlouho. Nakonec se jí všechno povedlo. Jen doufá, že Alice dokáže udělat ten důležitý krok trochu dřív. „To by bylo skvělé, Alice,“ prohodí Flo a pak zaváhá. V hlavě jí dozrává plán. Strach se nedá jen tak snadno přeprat. Chce to pořádný impulz. „Je příjemné mít na podobné věci pomocnici. Přece jen už stárnu,“ konstatuje. „Už nemůžu dělat všechno co dřív. Myslím, že zakrátko mi ani na linoryty nebudou stačit síly.“ Alici jen vystřelí údivem obočí vzhůru a Flo pocítí bodnutí u srdce. Stydí se, že straší někoho, kdo je už teď strachem přímo ochromený. Nicméně po té své omdlévací příhodě na půdě ví, že dívčina úzkost je zjevně přehnaná obavami o ostatní. Florence se po osmdesáti letech života dávno naučila, že někdy se člověk musí snížit ke špinavé hře, aby získal, co chce. Koneckonců účel světí prostředky. „Ale jsi v pořádku, ne?“ ujišťuje se Alice. „Pořád ještě dobře vidíš a všechno, že?“ Flo si povzdechne. „Zatím jo,“ kývne. „Hodlám se držet zuby nehty, pokud mi to tahle stará zrezivělá kraksna mého těla dovolí, ale je fakt, že kolena mě bolí, což víš, a navíc teď ta slabost...“ Pro větší efekt se odmlčí, přestože je stoprocentně přesvědčená, že důvodem její slabosti na půdě bylo prostě to zatracené vedro.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527265
Ztracená kapitola
99
„Určitě nastane chvíle, kdy zkrátka budu muset tohle všechno zabalit.“ Znovu si povzdechne a toužebně se rozhlédne po ateliéru. „Což bude velká škoda. Upřímně, ráda bych to tady celé někomu předala, ráda bych inspirovala někoho mladšího, aby po mně řemeslo převzal. Jenže praneteř se o to nezajímá, a tak...“ Napije se čaje. Alice není hloupá, pravděpodobně jasně chápe, o co Flo jde, ale to ještě neznamená, že zabere. „Já bych to zvorala,“ začne Alice. „Možná,“ odpoví jí Flo. Alice na ni pohlédne. „Ale mohla bych to ještě jednou zkusit a uvidíme.“ „Klidně.“ Rozhostí se ticho a Flo čeká, až z Aliciných úst uslyší definitivní verdikt, závěr její malé hry, kterým by si potvrdila své vítězství. Vyhrává totiž moc ráda. „Tak teda jo,“ kývne Alice.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527265
oo TAKOVÉ JSME BYLY
Lyo n , Fran c i e , ř íjen 1957 „Jak?“ oslovila jsem Fran a pozorovala z okna, jak se z dubu snáší podzimní listí. „Jak odsud můžu utéct a najít ho?“ Od setkání s Hugem v opeře jsem nemyslela skoro na nic jiného než na něj. Zasnila jsem se naprosto kdykoli, třeba když jsme se s madame Grisailleovou učily plést dětské bačkůrky nebo když jsem předstírala, že poslouchám madame Bouchardovou, jak nás poučuje o pravidlech mluvení na veřejnosti, tedy veřejného projevu. Pořád jsem si v duchu přehrávala okamžik, kdy jsme se setkali, úsměv v jeho očích a zvlněné koutky jeho rtů, když na mě pohlédl, a v noci jsem snila o jeho sytém hlase pravého Angličana, když říkal: Tak to rozhodně nesmíme dopustit. Už jsem v životě flirtovala s chlapcem – s Walterem Wilsonem ještě doma v Brooklynu (jednou jsme se i líbali v jeho autě po vyučování a pak ještě jednou v poslední řadě kina), ale tohle bylo jiné. Hugo byl dospělý muž. Muž, kterého jsem jednoznačně potřebovala znovu vidět. Noc za nocí jsem vymýšlela řešení té hádanky, jak přesně to uskutečním. Každý večer po našem denním programu jsme s Fran šly do pokoje, shodily boty, lehly si spolu na jednu postel (obvykle na moji, protože byla u okna, což bylo ideální na zírání do dálky na světla města nebo na měsíc nebo, jak jsem si ráda představovala, na právě vypuštěný sovětský sputnik) a pochutnávaly si na fondá-
Ukázka elektronické knihy