Večer, zatímco jsem si ve světle svíčky četl Tóru, jsem uslyšel zaštěkání a poskočilo mi srdce. Ten štěkot bych poznal i mezi tisícovkou pasteveckých psů stejných jako on. Byl to Benito. Věděl jsem, že si se mnou moje hlava nehezky zahrává, ale neodolal jsem a otevřel jsem okno dokořán. Venku nikdo nebyl. Nehybně jsem čekal s rukama na parapetu a špicoval jsem uši, ale nic. Moře a ticho. Dal jsem si facku, zavřel jsem okenice a na prasklém okenním skle se objevila moje tvář rozdělená vedví. Přejel jsem prstem po prasklině a cítil jsem bolest toho říznutí, cítil jsem ji na tváři, jako by bylo skutečné. Hlava si se mnou ošklivě pohrála dvakrát. To je poprvé, co znovu vidím toho druhého Peppeho v odrazu okenního skla. Benitův štěkot už jsem neslyšel. Zato ten trik s oknem zůstal. Každý večer uložím Tóru pod polštář, a než sfouknu svíčku, přistoupím k oknu a on tam je. Ten druhý Peppe.
( 98 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527264
10
A
nna vyčerpaně odloží lopatu. Zavře dvířka pece, otře si zpocené čelo paží a stáhne si bílý šátek z hlavy. „Já už nemůžu. Připadám si jako v pekle.“ Serafina ji zastoupí. „Když jsi byla malá, líbilo se ti to. Stoupaly jste si sem a nechtěly jste mě nechat pracovat.“ „Jo, ale v zimě,“ upřesní Anna, potom co vyzunkla lahev vody. Serafina otevře dvířka, strčí lopatu do pece a po jednom nadzvedne bochníky, aby zkontrolovala spodek. „Pocem,“ zavolá na ni a rukou jí naznačí, ať jde blíž. Ukáže jí tělovou barvu bochníků. „Když se chleba zbarví do růžova, uhlí musí ven, jinak ho spálíš.“ Anna bloumá zmateným pohledem po peci. I po tolika letech se pořád sama sebe ptá, jak její matka dokáže rozpoznat tu barvu v rudém závoji, který obklopuje klenbu. Serafina, vybavená hrabičkami, odhrabává z pečicí plochy uhlíky a nechává chleba dopéct jen
( 99 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527264
pouhým žárem z cihel. „Tuhle várku jí celou zabalíme do kufru,“ řekne nakonec a otře si ruce o boky. Anna si rozváže zástěru a pověsí ji na hřebík vedle pece, umyje si ruce v kýblu a položí si dlaně na tváře, aby si opláchla obličej. „Poslyš, mami, ve Švýcarsku mají chleba taky.“ „Jo, ale kdoví jakej. Malej musí jíst zdravý věci.“ Na dvoře štěkají psi, v dálce zatroubí klakson a Anna se jde podívat ven, vyleze na kamennou lavici, napne zrak a rozpozná šedé auto blížící se po příjezdové cestě. „Už jsou tady,“ oznámí Serafině a pohled dál upírá na zvlněné skalnaté kopce, které by dokázala nakreslit i se zavřenýma očima. Kopce chvíli slunečné, hned zas zahalené do tmy, v zimě zelenavé, pestrobarevné na podzim a v létě vyschlé, roky, které uběhly jako minuty, zatímco na lavici spolu s Ninou a Serafinou marně čekala na Peppeho. Zatímco Nina odolávala a rukama si svírala kolena, Anna tiskla matce ruku a prosila ji, aby se vrátily dolů. Ale vracely se, až když si Serafina stěžovala na bolest zad, a pak šla zpátky do kuchyně, zavřela se uvnitř a třískala hrnci a nádobím, aby svému utrpení dala průchod. „Ty seš ještě tady?“ popožene ji Serafina ode dveří, splavená a s utěrkou přehozenou přes rameno. „Běž, ať tvoje sestra nespadne ze schodů s chlapečkem v náručí.“ Anna potká Ninu v polovině schodiště. Drží v náručí Giuseppeho, na každý schod stoupá oběma nohama s pohledem soustředěným na zem. Na sobě má obnošené děravé šaty na ramínka, rozježené vlasy jí spadají do pohublé a nenalíčené tváře, zrovna jí, která
( 100 ) Ukázka elektronické knihy