bezdomovců či uprchlíků).108 Za konkrétní protivníky nakonec nelze zcela přesně označit ani (skutečně mocné) nadnárodní korporace. Ani u nich tomu totiž není tak, že by „byly temnými aktéry v pozadí všeho, co se děje; jsou samy toliko manifestací a instrumentem instance, která sama není subjektem: Kapitálu“, jak píše Fisher.109 Je-li sociálně-systémový kořen současných potíží takto abstraktní či přímo nelokalizovatelný, potvrzuje se opět teze o úzkosti jako dominantním afektu současnosti, neboť úzkost je úzkostí ze „světa jako takového“, jak víme od Heideggera. Co ovšem s ní? Víme, že jednou z možností, kam může úzkost vyústit, je i deprese, kdy místo neklidného, těkavého boje se světem nastoupí nehybnost a rezignace. Možná lze i říci, že depresivní zastavení se člověka nestíhajícího „společnost výkonu“ jde s neklidem a úzkostí nastolenými „společností (sebe)kontroly“ přímo ruku v ruce. To by odpovídalo patologickému stavu „zběsilé strnulosti“, jak jej popsal Rosa. Existuje však i nějaká jiná možnost? Jak nás nabádá Fisher: „Musíme najít východisko z binárního protikladu motivace versus demotivace, tak aby vymanění z kontrolního systému nebylo pouhým únikem do depresivní apatie.“110 Jako alternativu depresi a zběsilé strnulosti zmiňme „depresivní optimismus“, jak by se podle Karla Veselého a Miloše Hrocha dal charakterizovat styl mladé zpěvačky Billie Eilish. Nejde přitom o střídání manické a depresivní fáze jako u bipolární poruchy, ale o určitý optimismus, ve zpěvaččině podání typický pro samotný depresivní stav. Z písniček Eilish, píší Veselý a Hroch, lze sice cítit všechny negativní pocity, „které popkultura za posledních čtyřicet let absorbovala“, nicméně zpěvačka se je snaží „redefinovat a najít cestu ven“. Generace,
108 K tomu např. EHRENBERG, Alain. The Weariness of the Self, s. 223, nebo BAUMAN, Zygmunt. Tekuté časy, s. 46.
109 FISHER, Mark. Kapitalistický realismus, s. 92. 110 Tamtéž, s. 45.
Specifika pozdně moderní současnosti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527174