Issuu

zajímavé. Nakonec jsme se přes to nějak dostali. Ale vnímám to tak, že čím větší je tlak na individualismus, tím je v něčem práce náročnější. Princip je ale stejný. Ty jsi v poslední době relativně otevřeně veřejně vyšla ven s různými věcmi: Jednak celé dění okolo podcastu Sádlo a platformy Moje tělo je moje. V rámci podcastu jsi mluvila taky o své rodině a dětství, které nebylo úplně snadné. Současně jsem zaznamenala, že jsi někdy na jaře, když byly přijímačky na školy, psala na facebook, jaké jsi sama zažila martýrium s přijímačkami, jak tě nikde nepřijali… Prostě mi připadá, že jsi zažila lecjaké věci, které zažívají lidé, i když jsou úspěšní a známí, ale nemluví o nich. Ty o nich mluvíš. Tak by mě zajímalo, jestli tyhle milníky nebo řekněme těžkosti mají nějakou souvislost s tím, jak tu práci děláš. Napadá mě, že ta cesta byla spíš opačná. Já jsem se k Sádlu dostala od těch workshopů. Před covidem jsem se octla v nějaké fázi vnitřního vyhoření. Po velmi komplikovaném rozchodu jsem zůstala sama se třemi malými dětmi. Co nejvíc jsem pracovala, abych uživila celou rodinu, a hodně jsem vedla dílny. Dneska už vím, že to takhle dělat nemůžu, že dílny jsou něco, co musím dávkovat v rámci měsíce, protože jinak se úplně vydám, je to obrovský energetický výdaj. Covid mi hrozně pomohl, protože jsem se musela zastavit. A přemýšlela jsem o tom, jak všem pořád říkám, když mluvím o hlase, že je třeba přijmout svůj hlas v jeho nedokonalosti. Byla jsem hrozně „autentická“ a přitom jsem měla máslo na hlavě ve vztahu k přijetí sebe sama – na úrovni těla a vzhledu. Uvědomovala jsem si, že je to téma, které zastrkuju pod koberec, a přitom nepřijímám své tělo. Zároveň kážu jiným o tom, že je třeba přijmout svůj hlas. Trvalo mi, než jsem se k tomu odhodlala. Ale říkala jsem si, že jestli někde stagnuju a chci se někde posunout dál, tak musím jít od péče o druhé k poctivosti vůči sobě. Říkala jsem si „pořád jsi pozitivní, říkáš, jak nedokonalost hlasu nevadí, že všechno má svoje místo…“ a říkáš to s pocitem, že tvoje tělo je něco, za co se stydíš. Bylo to absurdní. Takže jsem se rozhodla, že se na to podívám. My jsme se chtěly ptát na to, co je zajímavého na práci s lidmi, kteří nezpívají profesionálně. Ale když jsi to teď dala do těch dvou paralel, tak si říkám, jestli to máš třeba i nějak univerzálněji – co je vlastně důležité pro přijetí nějaké části sebe – ať už je to tělo nebo hlas. Co je ta cesta pro lidi, kteří nejsou profesionálové? Jsou to prostě normální 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526990