Issuu

toho se obrátit přímo k náboženství samotnému, porozumět mu z jeho vlastního nitra a pochopit, co je pro něj jedinečné a charakteristické. V tomto procesu pak fenomenologie náboženství využívá některých nástrojů fenomenologie filosofické. Mezi ně patří především sám pojem „fenomén“ jakožto něco, co se jeví – a s tím spojený odstup od toho, co se jeví, tedy husserlovsky řečeno, od věci samé. Přestože z tohoto přístupu existují výjimky, obecně platí, že fenomenolog náboženství nemá hodnotit, co stojí či nestojí za náboženskými fenomény – nemá se přidávat k žádné názorové straně a spolu s ní rozhodovat, zda jsou náboženské fenomény autentické nebo neautentické, jestli jsou projevem skutečně existujících vyšších bytostí, anebo jde-li pouze o projekce, nepochopené přírodní jevy či internalizovanou mocenskou manipulaci. Tyto otázky naopak má a musí nechat stranou, poodstoupit od nich s pomocí specificky pojaté epoché a sledovat pouze charakteristiky daných fenoménů a to, jakým způsobem a v jakých kontextech se jeví členovi dané náboženské kultury. Přichází-li vůbec ke slovu badatelova subjektivita, je tomu tak (alespoň u některých autorů) ve formě „vcítění“ do náboženského prožitku ostatních a ve snaze jej zrekonstruovat. Důraz na toto „vcítění“ či porozumění mohl vypadat různě. Zatímco někteří autoři (van der Leeuw) jej chápali čistě jako racionální porozumění, v některých případech (jako u Kristensena nebo Otta) naopak předpokládal předchozí náboženskou zkušenost badatele, bez níž podle těchto autorů nebylo možné žádné náboženství skutečně pochopit. Na této rovině lze říci, že vzdor svým ideálům lavírovala i fenomenologie náboženství mezi snahou o objektivitu a neutralitu na jedné straně a otevřeně sympatizujícím přístupem na straně druhé. Tato její druhá poloha, vyznavačská a theologií ovlivněná, se na počátku jedenadvacátého století stala oprávněně terčem ostré kritiky mladších badatelů. I tak však fenomenologie náboženství znamenala zásadní posun s ohledem na praxi badatelské neutrality – ve srovnání s hegeliánem, freudiánem, marxistou nebo evolucionistou tu už badatel neměl rozhodovat, které fenomény jsou „lepší“ a které „horší“, které stojí evolučně „výše“ nebo „níže“ nebo které jsou skutečné a které falešné. Namísto toho je měl přijmout jako primární fakta a tato fakta popisovat, třídit, srovnávat, snažit se mezi nimi narýsovat vzájemné vztahy a mapovat jejich výskyt jak v nějaké konkrétní kultuře, tak obecně v dějinách lidstva. Fenomenologie náboženství se vyznačovala důrazem na několik důležitých rovin náboženství, mezi nimiž zásadní místo zaujímá náboženská zkušenost. Zaměřením na experienciální rozměr náboženství se vyznačuje už jeden z prvních spisů tohoto proudu, jehož autorem je již zmíněný 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526984