Stáňa Říhová si dělala kávu, když k ní přistoupil Jan Beran. Usmíval se. Stáně věděla, že zřejmě přijde na věc. Až na ty kalhotky, které si měla sundat, z toho inkriminovaného dne, kdy jí načapal dělat falešný techničák, nic nechtěl. Jenom pozdravil a usmíval se na ní. Stejně jako dneska. „Dneska jsme tu sami,“ pronese. Dnes si vzal zbytek personálu dovolenou. Využil toho. Stál u ní metr. Víc ne. Nechával jí prostor, i když ji svými pohyby těla naznačoval, že by k ní chtěl ještě blíž, ale netlačil na ní. Věděl, že jí má v hrsti. Ona to samozřejmě věděla také, a proto bude na něho milá. To si myslí. „Budete chtít, abych si zase sundala kalhotky?“ „Dneska je venku chladněji. Nechci, abyste nastydla.“ „To je od vás milé.“ Ušklíbne se a sáhne na rychlovarnou konvici. Zalije si kávu a položí ji na pult. „Jste opravdu krásná žena, Stáňo. Máte přítele?“ Vážně se na to ptá až dneska? Kdybych mu řekla, že ano. Zastavil by se? Asi ne. „Ne.“ „Divím se.“ „Zastavilo by vás to, abyste…“ „…abych, co?“ přeruší jí a přistoupí k ní. Dívá se jí do očí. Stáňa ani nedutá. Tak už to udělej. Sáhni mi na prsa, nebo kam chceš. Už to chci mít za sebou, pomyslí si. „Vzrušujete mně.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526781