čas od času objevovali, aby zajistili pevný řád, ale postupem času se vytratili a nezbylo po nich nic víc než legendy,“ dokončila jsem své vyprávění právě v okamžiku, kdy jsme stáli před hlavní bránou. Oba dva jsme vzhlédli a tiše vstřebávali atmosféru Ruin, které se před námi v tom šeru hrůzostrašně tyčily, jako by chtěly dát mým slovům děsuplný nádech. „To bylo… děsivý. A trochu deprimující,“ prolomil rozpačitě ticho. „Jsi dobrá vypravěčka. Mám z tebe husinu.“ Na důkaz svých slov si vyhrnul bundu. Opravdu měl naježené chloupky. Usmála jsem se. Ráda jsem vyprávěla příběhy, i když tento byl poněkud ponurý. „Myslíš, že by to tak skutečně mohlo být?“ „Možná. Víš, co se říká… Na každém šprochu pravdy trochu. Koneckonců o jezdcích se mluví i mezi smrtelníky, i když poněkud jinak,“ podotkla jsem. „Nathan říkal, že se taky povídá, že jezdci jsou stále s námi, jen o nich nevíme.“ „Tahle verze se tu taky vykládá, ale o tom doopravdy pochybuji. I kdyby jezdci skutečně existovali, nemyslím si, že by byli zrovna zde. Míst jako jsou Ruiny, je víc a stínový svět je obrovský. Proč by svou existenci měli trávit zrovna tady, byť by to byl třeba jen jeden z nich?“ Ruiny se rozprostíraly nad územím Evropy. Ostatní kontinenty měly své vlastní centrály a soustředily se na duše na jejich území. Moc jsme toho o nich nevěděli, protože jsme se do kontaktu dostávali zřídkakdy. Většinou jsme se potkali při přírodních katastrofách nebo během velkých válek. A když už jsme na sebe narazili, neměli jsme moc času na vykládání. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526731