říkala i to — ale šeptem a do ucha, protože tak se má o kurevských věcech mluvit —, že když děvčata líbáte tam dole, také chutnají po uzených švestkách, a proto je to chuť, které žádný hoch neodolá. Matějka se už jen při takovém pomyšlení červenala, avšak jedné noci, když snila o bratrech Foksových, o každém zvlášť i o obou naráz, vyzkoušela, jak sama chutná. Chuť to byla zvláštní, trochu slaná, trochu připomínala nezralé jablko, a určitě v ní nebylo ani stopy po švestkách. Ale kdo ví, možná to chlapci vnímají jinak. O kolednících tedy jako by nikdo nic nevěděl, ale věděli to všichni. Povídalo se, že všechno bude jinak než dřív, protože starší koledníci sešli, loupalo je v kříži a pár z nich už nemohlo pít, a co by to bylo za koledníka, kdyby do sebe nevyklopil pohárek domácí pálenky. S pomlázkou proto mohli chodit i mladší, žádnému z nich nebylo víc než pětadvacet zim, a ti ohlašovali koledu, jakou vesnice ještě neviděla. Pozvali dokonce guslara ze sousední vsi, uhlazeného Jontka Gacu, a dudáka, jehož jméno si Matějka nezapamatovala; měla to totiž být koleda s opravdickou muzikou. Nikdo tedy nevěděl, co čekat, kromě toho, že se chystalo něco velkého. Rodina Lubaśových byla přesvědčená, že koledníci navštíví jejich chalupu jako první, tak tomu bývalo pokaždé. Jejich dům stál na východním okraji vesnice a tam měla koleda začínat, na východě se totiž probouzí slunce a vstává měsíc a všechny hvězdy se pohybují z východu na západ. Na té straně světa sestoupil Pán Bůh na zemi, tam zemřel a vstal z mrtvých. Na východě se rodí harmonie a pořádek světa, z východu přichází světlo a naděje. Nikdo ještě neslyšel, že by něco dobrého připutovalo ze západu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526664