17. Amálka dneska markovala zboží na pokladně. Tato činnost vyžadovala hluboké soustředění a ona vždy obdivovala prodavačky, které takto pracovaly každý den. Klobouk před nimi dolů. Jak si někdo může myslet, že je to podřadná práce? Ono se zdá, že se člověk nenadře, ale sedět na otáčivé židli, brát do rukou předměty pořád pod stejným úhlem, vykonávat jednostranný pohyb stále dokola, stále dokola… Je to velký nápor na páteř. Ona je mladá a dělá tady jen pár hodin dvakrát týdně. I po těch pár hodinách ji vždycky bolí záda. A co ty ostatní s plnou pracovní dobou, a co ty ve středním věku nebo dokonce před důchodem! Nejenže je to únavné fyzicky, ale i psychicky. Být pořád ve střehu, načítat čárové kódy, dávat pozor, jestli někdo nenalepil štítek označující levnější jablka na sáček s dražšími, rychle rozpoznat různé druhy pečiva, správně vydat peníze… a přitom čelit někdy různým náladám zákazníků. Nutno říct ale, že většinou byli příjemní. A Amálka je měla ráda, usmívala se a bylo vidět, že ji práce a lidi těší. To kolikrát i největší škarohlíd změkl. Jestliže se ale objevil přezíravý zákazník, to věru nebylo příjemné. Tak, jako tuhle, když se zde náhle ocitla Beáta. „Já jsem ti říkala, že to moc kvalitní tady nebude,“ otočila se za Evženem, který stál za ní. Podával jí zboží z nákupního vozíku, aby ho vkládala na pokladní pás. Brala vše do ruky, jako by se štítila a její poznámky připomínaly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526626