„Sousedovic synovi jsem přejel kočku. Plakal. Nemohl jsem sice za to, skočila mi tam, ale skutečně ten kluk hodně plakal a říkal, že jsem zlý. Takže asi jemu,“ pomyslel si Otakar. Papír zůstával prázdný. „Nefunguje to,“ hlásí Otakar učiteli a ten jen suše odpoví: „S tou kočkou za to nemůžete. Fakt tam vběhla sama. Co jste měl dělat?“ „Že ano,“ souhlasně pokyvuje Otakar a Petr dodává: „Je to jinak. Zkuste přemýšlet nad něčím jiným,“ a dívá se z okna učebny. Komu jsem tak asi kdy ublížil? Otakar přemýšlí. Hlavou se mu honí desítky lidí, kterým v životě udělal menší, či větší příkoří. Připomínal si různé události, ale papír byl stále prázdný. „Že by moje žena a moje nevěry jí?“ díval se Otakar na řádek. Pořád nic. „Ach jo, poradím vám,“ vzdychl Petr, když viděl Otakara trápícího se nad papírem. Došel k němu a dotkl se řádku. Objevilo se tam jméno: Martin Kubíček. „Kdo to je?“ nechápe Otakar a Petr povídá: „Martin Kubíček je Váš podřízený. Když jste dělal na hotelu. Pamatujete?“ „Jo, Martin, tenhle. No na toho si vzpomínám matně. To byl ten podivín na vedlejší směně. A co je s ním?“ „Podivín? Ano, to sedí. Nebyl moc šikovný, a dokonce kdysi spadl do drog. Ale za to zase hodně mohli jeho rodiče. O tom nemluvme. Mluvme o vás. Potřeboval jste jeho místo pro svého kamaráda. A tak jste řekl vedoucímu, že Martin krade. Ten jej vyhodil, protože vám věřil a na jeho místo jste dosadil vašeho známého.“ „Tím jsem tomu Martinovi tak moc ublížil?“ „Měl dluhy. Snažil se je splatit. Začínal znova a doufal v to, že tentokrát se mu to povede. Vy jste způsobil jeho vyhazov. Nakonec to spustilo lavinu okolností a událostí. Martin se oběsil. Máme jej tady již dávno. Uvidíte se, za čas.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526624