„Ne. Toho kameníka.“ Longmore vytáhnul lulku z pusy. „Existuje fotografie, kterou pořídila moje matka,“ řekl mi. „Velký chlap. Velká ramena, velké ruce.“ Nechali jsme krásný dům zakotvený uprostřed čtvercovýho nádvoří klidu a vraceli se topolovou alejí. Kokršpaněl držel pozici za našimi zády. Zvedl se mírný vítr a rozvlnil koruny topolů, testoval výdrž posledních listů. „Byla Sara obviněna z napadení?“ zeptal jsem se. Znovu vytáhnul fajfku z pusy a odplivnul si do strany, neúspěšně. Hřbetem ruky si otřel rukáv. „Nedošlo na to. Podařilo se to zastavit.“ O dalších dvacet metrů dál prohlásil: „Oženil jsem se pozdě, víte? Bylo mi hodně přes čtyřicet, když se narodila Sophie.“ Odmlka. „Z dnešního pohledu žádný věk, ale tehdy… Máte děti?“ „Dceru.“ „Nechtěl byste radši kluka?“ Na to jsem nebyl připravený. „Ani nevím,“ přiznal jsem. „Vlastně mám pocit, že nemám nic. Nevychovával jsem ji. Její matka mě opustila, když byla maličká.“ „Ano,“ souhlasil. „Také jsem měl pocit, že nic nemám, dokud jejich matka nezemřela. Vždy jsem měl moc práce. A ona se starala o všechno. Než jsem je musel začít řešit, byly skoro dospělé. Tehdy jsem si přál, abych měl kluky.“ Rychle mrkal, jako by mu něco spadlo do oka. „S děvčaty jsem to nikdy moc neuměl,“ pokračoval, „nejspíš i proto jsem se oženil tak pozdě.“ „Jsou na vás dcery finančně závislý?“ „Chvíli po tom, co jejich matka zemřela, nebyly. Měla vlastní peníze a odkázala jim je. Samozřejmě je obě rychle utratily. Rozházely je to správné slovo.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526383