STOPAŘŮV PRŮVODCE MINULOSTÍ Zdeněk Staszek
Je to zdánlivě nesmyslná otázka: Co má zkoumat historie? Její záludnost přitom tkví hned ve dvou ohledech — jak ve smyslu tázaného, tak v premise celého dotazu. Nejdříve k otázce samotné. Většina lidí na ni samozřejmě odpoví „minulost, co jiného“. Jenže minulost je bezbřehá a zároveň se nedá navštívit či přímo zaznamenat či změřit, pouze rekonstruovat podle dostupných dat. Čili historie může jen v omezené míře vyprá vět a ještě předtím se musí rozhodnout o čem. A takové rozhodnutí není zdaleka banální. Druhá potíž se pak týká slova „zkoumat“. Dnes bereme historiografii se všemi jejími podobory, směry a metodami jako standardní prvek akademické krajiny, je to však teprve nedávný vynález. První pokusy etablovat historii jako vědecký obor probí haly v devatenáctém století, kdy historici jako Leopold von Ranke začali po vzoru přírodních věd a pozitivismu (a v opozici vůči Hegelovi) spoléhat na empirická data a dostupné materiály. Co zkoumat a vyprávět bylo v době vzmachu nacionalismu a impé rií nabíledni: pryč šly dřívější historky a pří běhy o jednotlivcích a jejich činech, na scénu vstupují historie národů, států, vojsk a vladařů. Když se nejpozději s tragédií první světové války ukázalo, že politický projekt nacionalismu a národních států bude zřejmě slepá ulička, a vzmach komunismu a děl nických hnutí připomenul, že síly schopné změnit svět sedí i jinde než na trůnu nebo pod generálskou čepicí, musela to reflektovat i historiografie. K národům přibyly třídy, náboženství a hospodářství. Zeptejme se znovu: Co má zkoumat historie? Otázka je to zrádná kvůli napětí mezi předmětem zkoumání a charakterem samotné historické vědy, které je navíc pod veřejným dohledem a často tlakem: vzpomeňme pro někoho stále ještě kontro verzní postkoloniální dějiny, feministickou historii nebo v Česku složité potýkání s normalizací. Zkoumané v očích veřejnosti i některých odborníků může podrýt samot nou vědeckost. „To přece není žádná věda!“ Toto inherentní napětí — vlastní i jiným sociálním a humanitním vědám, které
96
mají podobnou minulost jako historiogra fie — se naplno projevilo po druhé světové válce, kdy se vědy o člověku začaly inspi rovat v soudobé filozofii (tento přerod se označuje jako kulturní obrat, podle obratu jazykového, které mezi válkami prodělala filozofie) a zajímat se kriticky o struktury moci, kulturu, identitu a vlastně všechno: včetně sebe sama. Emblematickým autorem tohoto období je Michel Foucault, v histo riografii pak (o trochu starší) škola Annales, orální historie nebo mikrohistorie. Poslední historiografický směr zpopula rizoval italský historik Carlo Ginzburg a ze jména jeho slavná kniha Sýr a červi (1976, česky 2000, 2022), proslulostí srovnatelná třeba s Foucaultovými díly. Co má zkoumat historie? V Ginzburgově pojetí například jednoho svérázného mlynáře ze šestnáctého století, jehož si společně s mnoha podob nými všimla inkvizice. Ginzburg jako by otočil kurz historiografie o sto osmdesát stupňů: vždyť je tak přirozené zajímat se o jednoho bezvýznamného podivína! A rov něž důležité — Ginzburgovi se podařilo rekonstruovat hranice tehdejší normality, společenské zvyklosti i dobovou mentalitu, která by jinde než na anomálním, bezvý znamném případu nešla zahlédnout. „[C]hápat jednotlivce jako průsečík série různých množin, z nichž každá má pro měnnou velikost. Jedinec patří k jednomu živočišnému druhu, k jednomu pohlaví, k jazykové, politické, oborové komunitě a tak dále,“ navrhuje Ginzburg v ohlédnutí za esejem Stopy z roku 1979, který nedávno vyšel knižně i česky. „Historik musí vyjít z hypotézy, že u každého jedince, ať je jím kdokoli, i u toho sebevíc anomálního (a tím je možná každý jedinec, nebo se aspoň takovým může jevit), vedle sebe existují prvky víceméně zobecnitelné. Anomálie je pak výsledkem vzájemných reakcí mezi všemi těmito prvky.“ Stopy jsou hutným záznamem Ginzburgova myšlení a příznačně také svědectvím o debatách uvnitř historiografie v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ve své době esej vyvolal řadu reakcí, mimo
jiné třeba od Itala Calvina. Důležitým zůstává dodnes; možná proto, že ho lze jen stěží charakterizovat — nejde ani o manifest metody, ani o kritiku oboru, nebo reflexi vlastního psaní, byť všechno toto lze v textu nalézt. Ginzburg má ve zvyku kráčet po okrajích a činí tak i zde. Ústředním tématem či možná motivem Stop jsou totiž… stopy. Ginzburg si všímá, že v devatenáctém století se v opozici ke galileovské vědě — založené na vytváření obecně platných teorií o světě — v různých oborech a sférách začíná vynořovat jiná tendence: podle indi cií rekonstruovat specifickou, nepřítomnou zkušenost. Jde přitom o starobylou tradici stopařů a věštců, která s moderním státem a jeho (policejní, správní, medicínskou) po třebou individualizovat nabyla na aktualitě. A postupně pronikla do vědeckého myšlení… Cože to má zkoumat historie? ●
Carlo Ginzburg Stopy přeložil Jiří Špaček Nakladatelství akademie múzických umění, Praha 2023 111 stran
Recenze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526215