98
Václav Němec
Unde novum? V této souvislosti se neodbytně klade následující otázka: „Kde“ se vlastně bere ona nová skutečnost, která dosud nebyla a kterou nelze odvodit z ničeho, co již bylo či jest, a jejímž svrhovaným původcem zjevně není ani subjekt sám, skrze jehož aktivitu tato skutečnost vstupuje do světa?22 Mezi moderními filosofy si tuto otázku po původu či zdroji nového se vší vážností položili dva čeští myslitelé: Jan Patočka a Ladislav Hejdánek. V následujícím jen velmi stručně připomenu, jak se na ni pokusili odpovědět. Patočka své řešení načrtává ve Studii o času I, která je součástí jeho projektu „negativního platonismu“. Přitom klade důraz na „radikální novost“ nového, která nejenže vylučuje možnost odvodit nové z minulého a daného a vysvětlit je pomocí nějaké kombinace toho, co již bylo či jest, ale naopak vyžaduje distanci od daného a jeho překročení.23 Tvorba nového není možná bez přerušení toku „obvyklého života“ v jeho zajetých kolejích, které zároveň znamená „jeho vzkříšení z původního úpadku“.24 Svobodný život je tak neodlučitelně spojen s „derealizací“ daného, je to život, „který se vzchopuje z této upadlosti a koncentruje se na to, co není dáno, čeho nebylo a není“.25 Tento pohyb svobodné existence lze podle Patočky vysvětlit jako odpověď na „apel k překročení pouhé dané předmětnosti a věcnosti, jehož vnějším překladem“ je právě „lidská tvorba nového“ a „úsilí vybřednout z úpadku, k němuž nás odsuzuje setrvání v pouze daném“.26 Podle Negativního platonismu tento apel vychází z Ideje jakožto „odpředmětňující moci“, „moci distance“ vůči všemu předmětnému a danému.27 Schopnost tvorby či „realizace nového“ je tak založena v „nejpůvodnějším lidském vztahu“, jímž je podle Patočky „vztah k Ideji“.28 Idea, která se „z hlediska předmětnosti“ musí „jevit jako pouhá nicota“,29 se ovšem podle formulace ve Studii o času I „ve své konkrétní podobě“, resp. jakožto „konkrétní transcendence“ ukazuje jako „budoucnost, tj. nově otevřená lidská možnost“.30 Nejedná se ovšem o budoucnost ve smyslu „pouhé časové etapy“, nýbrž o „budoucnost v pravém smyslu slova“, což je podle Patočky „plná budoucnost, tj. budoucnost naplněná, ba přeplněná významem“.31 Podle Patočky má tedy 22
23 24 25 26 27 28 29 30 31
Tato formulace otázky není nejšťastnější potud, že by mohla vzbuzovat falešný dojem, že je jakési „někde“, kde je nová skutečnost předem uložena a odkud se pouze vynořuje. Právě takovéto představy však musí být odmítnuty, má-li být fenomén nového vzat vážně a nemá-li být zbaven své svébytnosti. J. Patočka: Studie o času I, s. 641. Ibid., s. 641. Ibid. J. Patočka: Negativní platonismus, in týž: Péče o duši, I, ed. Ivan Chvatík – Pavel Kouba, Praha 1996, s. 303–336, zde 334. Ibid., s. 332–333. J. Patočka: Studie o času I, s. 641–2. J. Patočka: Negativní platonismus, s. 333. J. Patočka: Studie o času I, s. 641. Ibid., s. 640–1.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526131