94 |
vyhrazen pro vlastnosti diametrálně odlišné (pokora, mírnost, laskavost). Vladař musí být také dobrým znalcem lidí a lidské přirozenosti, která má podle Machiavelliho sklon ke zlému. Pro praktické potřeby Machiavelli rozlišil dva lidské typy: silné lvy a vychytralé lišky. Vladař musí ovládat umění být vždy v pravý čas buď lvem, nebo liškou a se skutečnými nebo i jen potenciálními protivníky nakládat způsobem, který mu zaručí udržení nadvlády při co nejmenších výdajích energie. Machiavelliho politická filosofie sice není ani zdaleka nezávislá na klasických antických nebo křesťanských představách o povaze člověka a politickém společenství, ale dává před nimi přednost závěrům vyplývajícím z analýzy skutečných historických událostí, ať již těch, které jako představitel florentinského státu sám prožil, nebo těch, které znal kupříkladu z římských dějin, v nichž nacházel velkou inspiraci pro vlastní úvahy. Pragmatické až cynické názory vyložené v pojednání Vladař se rozcházejí s Machiavelliho myšlenkami známými z jiných jeho významných spisů, zejména z Rozprav o prvních deseti knihách Tita Livia. V této knize Machiavelli vystupuje jako obhájce republikánské samosprávy a občanských ctností, a patří tedy k proudu florentinského politického myšlení, pro který historik Hans Baron zavedl označení občanský humanismus. Baron i další autoři vysvětlují rozpor mezi Machiavelliho republikanismem a obsahem Vladaře tím, že Vladař je ve skutečnosti parodií na tyranského vládce a rady v něm obsažené je třeba číst odpovídajícím způsobem (Baron 1961). Vnější biografické okolnosti hrály nezanedbatelnou roli také v utváření politických idejí anglického filosofa Thomase Hobbese (1588–1679). Hobbes byl svědkem anglické občanské války, v jejímž průběhu byl donucen odejít do exilu v Paříži, kde vznikl jeho základní politický spis Leviathan, poprvé vydaný roku 1651 (Hobbes 2010). V tomto díle Hobbes podává ospravedlnění silné moci suverénního panovníka, která je podle jeho mínění jedině schopná zabránit takovým situacím hluboké vnitřní krize a rozpadu politického společenství, jakou v jeho očích představovala anglická občanská válka. I Hobbes, stejně jako Machiavelli, vychází z pesimistického pojetí lidské přirozenosti: lidé mají sklon bezohledně prosazovat vlastní zájem na úkor ostatních a zneužívat cizí slabosti k vlastnímu prospěchu. Aby mohl systematicky vyložit podmínky ustavení oprávněné suverénní moci nad členy politického společenství, uchyluje se Hobbes k ideji společenské smlouvy (social contract), dohody uzavřené mezi členy společenství, jíž nad sebou zřizují společnou moc, které se zavazují podřídit. Tento nástroj filosofické argumentace (jde skutečně o argumentační prostředek, a nikoli o historickou hypo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526120