do rozbité žárovky, jako by se měla každou chvíli rozsvítit, a stíny na zdi se zplošťují, až úplně zmizí. Za celý den jsme stihli jen přijet, rozbít velké zrcadlo, vypít láhev vína a pak nad tou ztrátou truchlit až doteď. Truchlíme tiše a zrcadlově rozdělení osou pokoje, která nám olizuje ramena. Ta ztráta nás stmelila ještě více, a když to na mě přijde, stisknu ti dlaň ještě o něco silněji. Nevybalené tašky plné oblečení mě znervózňují a čas od času se pokusím vstát a naznačit ti, abys je vybalila, ale při každém náznaku pohybu mě jen zatáhneš za zápěstí a zadržíš na podlaze. Chvíli jsem z toho začínal panikařit, ale pak jsem se od sebe dokázal oprostit a představit si, že jsem někdo jiný a že mi to nevadí. Připadáš mi smutná, ale neptám se proč. Nechci být vlezlý a nechci tě zahltit otázkami. Myslím si, že někdy je lepší to v sobě nechat zrát a přemýšlet, nechat sebou ten smutek prostoupit a cítit ho úplně všude, užít si ho. Konečně otočím hlavu od žárovky a podívám se na tebe, ale ty se ani nehneš. Necukneš rty ani víčkem nemrkneš, ležíš, jako bych tady vůbec nebyl a v tobě něco umřelo. Je to tu moc velké a temné. A je tu příliš ruchu z ulice. Na to si časem zvykneš. Brzy bychom mohli jet někam na výlet, navrhnu. Neodpovídáš a mně se zastaví dech.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526107