jsem se ho, pořádal jsem shromáždění, demonstrace, propojoval jednotlivá gymnázia v Amiensu, abychom společně vytvářeli strategii. Postupně jsem se stal jedním z hlavních organizátorů hnutí. Mluvil jsem do mikrofonu ke stovkám lidí před zahájením demonstrací, nosil jsem transparenty v čele průvodů, dával jsem rozhovory regionálním novinám – až jsem jednou dostal pozvání zúčastnit se debaty v televizi, těsně před tím, než tě matka vyhodila z domu, když jsi ještě žil s ní. Byl to pořad regionální televize, sledovala ho velká část obyvatel vesnice i celá naše rodina. Řekl jsem ti, že mě tam pozvali a že jsem pozvání přijal, a ty ses ocitl v paradoxní situaci: vadilo ti mé levicové politické angažmá, jež stálo v protikladu k tvému pohledu na svět – nebyl jsi hloupý, pochopil jsi, že jedním z mých cílů je vymezit se vůči tobě –, ale televize stála odjakživa v centru našeho života, fascinovala nás. To ona nám pomáhala zahnat nudu, ona nás spojovala se světem, a jelikož nad námi měla takovou moc, cítil jsi proti své vůli jistou úctu a obdiv ke každému, koho jsi viděl na obrazovce. Když jsem ti oznámil, že mě pozvali do televize, viděl jsem ve tvém pohledu pohnutí. Určitě sis pomyslel, že máš úspěšného syna, daleko úspěšnějšího, než sis kdy uměl představit. Tvůj syn bude v televizi, sousedé ho uvidí. A tak jsi ustoupil, navzdory tomu, jak moc jsi mé politické postoje nenáviděl.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS526101