„Říkali jste, že mají cvičený žáby a další zvířata, že jo?“ zeptal se. Řepin s Jablenkou přikývli. „No a ty přece musí někudy vodit do stanu, ne?“ „To jo,“ potvrdil Řepin, „mají je v klecích za stanem, dokud není čas na jejich číslo, a pak je zadním vchodem přivedou do šapitó.“ „Ty jsi hlavička, Brambůrku!“ zajásala Jablenka. „Vlezeme tam zad ním vchodem, a až zhasnou v hledišti, nenápadně se zamícháme mezi diváky.“ Brambůrek se z té pochvaly celý začervenal. Rychle se odlepili od stěny dřevníku a oklikou se vydali mezi domy, které stály na kraji prostranství, aby se dostali k zadní straně stanu. Když tam dorazili, chvíli od plotu doktora Slívy pozorovali zadní vchod. Situace vypadala příznivě. Řepin měl pravdu, na plácku za stanem uviděli různé klece a ohrádky, mezi kterými stály vozy s plachtami. Všude byly natažené šňůry s prádlem, ozývalo se vrčení, pištění a pobzukávání. Kromě skomírajícího ohniště uprostřed ležení tu nesvítila žádná světla, všechna pozornost už se soustředila na diváky ve stanu. Jablenka se jako obvykle postavila do čela, Řepin s Brambůrkem se zařadili za ni. „Jdeme na to,“ prohlásila rozhodně, pak se přikrčila a poklusem vyrazila vpřed. Brambůrek s Řepinem ji husím pochodem následovali, až se dostali do stínu za jedním z krytých vozů. Teď měli dobrý výhled přímo na zadní vchod. Plachta byla odhrnutá, v obdélníku světla dopadajícího na udusanou zem se temně rýsovala malá ramenatá postava. Chlapíček seděl na štokrleti před vchodem a s přivřenýma očima pokuřoval. Když potáhl, rudá tečka cigárka zaplála a ozářila kulatý nos a vrásčité tváře. „Sakra, hlídají to i vzadu. Co teď?“ zašeptala Jablenka. Brambůrek měl pocit, že je to jeho chyba. Plán se zadním vchodem byl jeho nápad, takže teď by měl něco vymyslet. „Můžeme ho nějak odlákat,“ navrhl nesměle. „Třeba vyplašit nějaký zvíře. A až se půjde podívat, co se děje, proklouzneme do stanu.“ „To by šlo. Teď si jen vybrat. Třeba žáby nadělají spoustu kraválu, 98
ale cestou jsem je neviděl…“ přemítal Řepin.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525971