7.
„A
CO KDYBY,“ NAVRHNE Charlie, „jsme si zahráli kulečník. Když vyhraju, tak mi řekneš, co tady doopravdy děláš, a když vyhraješ ty, řeknu ti, proč to byl takovej pitomej den.“ Hlasitě odfrknu a podívám se jinam, abych schovala dolíček, který prozrazuje, že lžu. Nacpu telefon do kabelky, Libby mi akorát napsala, že bezpečně dorazila domů. „Kulečník nehraju.“ Respektive nehrála jsem od vysoké školy, kde jsme to s mou spolubydlící pravidelně natíraly klukům ze školního bratrstva. „Tak šipky?“ navrhne Charlie. Nadzdvihnu obočí. „Nebojíš se dát mi do ruky zbraň, i když víš, čím jsem si tenhle večer prošla?“ Nakloní se ke mně blíž a oči mu v tlumeném barovém osvětlení září. „Budu hrát levou rukou.“ „Možná že ani já ti nechci dávat do ruky zbraň,“ provokuju. Zvedne oči v sloup, ale jen nepatrně, spíš jako drobný pohyb mimoděk. „Tak kulečník a já budu hrát levou.“ Pozoruju ho zblízka, ani jeden z nás nemrkne. V podstatě hrajeme přetlačovanou očima jako děti ze šesté třídy, a čím déle to trvá, tím víc mám pocit, že vzduch kolem nás hučí jakousi metafyzickou energií. Sklouznu ze stoličky a napiju se z druhé lahve piva. „Tak dobře.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525969