Když ospalá bohyně úsvitu Éós shlédla na zemi, stádo už svlažilo svá kopýtka v chladné vodě říčky Tyrie. Růžové ranní světlo odhalilo, že síly Molossanů a Thesprotianů jsou vyrovnané. Alespoň početně. Molossanům zbývalo více sil. Nemuseli celou noc ustupovat, tlačeni dotěrnými nepřáteli z jedné strany – a zadky zvířat z druhé. Doros vytušil, že se schyluje ke strašlivým událostem. Molossané se na sebe navzájem zubili a ohlíželi se za záda. Pak zvesela zvedali kopí k nebi. Dokonce se zastavili a přestali na ustupující výpravu dotírat. Doros se i přes zničující únavu dovtípil, co se stalo. Nepřátelé se dočkali posil od Krépis. V hluku dobytka nemohl slyšet hlomoz dvou válečných vozů a tří desítek vojáků řítících se starou stezkou, kterou nakradený dobytek úhledně prošlapal. „Zdá se, že se s tímto světem brzy rozloučíme,“ konstatoval Eurystos. V jeho slovech zazněla snad i úleva. „Vezmeme jich ještě pár s sebou k Hádovi,“ povzbuzoval Kleitos. Doros nepochyboval, že bude ze života odcházet s hlubokou hanbou. Jako princ-regent a vůdce kmene neobstál. Myslí mu probleskl obraz zklamané tváře jeho otce a nešťastné Eurynomé. Věděl, že se v podsvětí připojí k zástupu bezejmenných duší, které jen bloumají, zapomenuty živými lidmi. A samy bez paměti. Inu, kam člověk musí, tam by měl jít směle, řekl si pro sebe. Přemluvil své strhané ruce, aby naposledy pozvedly štít a kopí. Na cestě před ním se srocovaly natěšené řady molosských vojáků. Posměšek jim však brzy zmrzl na tvářích. Zpoza stáda a z řídkého lesa okolo se vynořilo několik mužů s kopími, luky či palicemi a následovali je další a další. Akriův muž, kterého Doros nechal poslat pro pomoc, běžel celou noc jako o život. Do rozbřesku vyburcoval všechny bojeschopné Oropany. Mezi stromy se dokonce objevovali i mladí chlapci s praky. Molossany ten pohled zarazil, ale neodradil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525938