Vypůjčený čas
Neodpověděla. Nevěřícně sledovala postavu mladého muže, jak vchází do místnosti a fialovýma očima pozorně zkoumá její tvář. Pak se rozhlédl kolem sebe, jako by byl na pouhopouhé zdvořilostní návštěvě, a popošel blíž. Sofie se konečně zmohla na jízlivou odpověď: „Mám snad na výběr?“ Zazubil se, spojil ruce za zády a protáhl se. „V zásadě máš, ale myslím, že by byla škoda neposlechnout si, s čím za tebou jdu.“ Podezřívavě přimhouřila oči. Pravděpodobně se ji bude snažit přesvědčit, aby spolupracovala v rámci nových laboratorních testů. Stále si moc dobře pamatovala na jejich souboj u Žlutého Petea. A soudě podle toho, jak na ni hleděl, ani on nezapomněl. „Co mi chceš?“ „Jak by se ti líbilo vyměnit tenhle kamrlík za normální bydlení?“ Sofii spadla čelist skoro až na zem. „Ehm. Cože?“ Znovu se usmál. „Rada IGMETu se rozhodla, že by ses měla začít pomalu adaptovat. Přidělili ti byt a také základní kapitál. I když budeš bydlet pořád v naší centrále, je to tam mnohonásobně lepší. A taky ti určili opatrovníka.“ Sofie zkřivila rty. „Budu hádat. Tebe.“ „Jsem Ichiro,“ mrknul na ni a natáhl ruku. Nepřijala ji. „Hm, díky, ale nemám žádný extra zájem se družit. Naposledy jsi mě napadl, zdrogoval a proti mé vůli odtáhl do tohohle…,“ rukou opsala půlkruh, „vyhlídkového apartmánu.“ 97
Vypůjčený čas_TISK.indd 97
19.04.2023 11:18:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525937