bílých vlajek. Felix už nedokázal rozeznat, kdo je na jaké straně, protože všichni se během písně stali bratry a zpívali melodii míru spolu s ním. „Magnifique,“ řekl Felix a jeho hlas byl plný úžasu. Bastienova slova v něm vyvolala bouři – představy, jak s Fredem a rodiči poslouchají hudbu, se mu v hlavě přehrávaly jako symfonie. Dosud je vždycky zatlačil do zadní části paměti jako opuštěné lepenkové krabice na zaprášené půdě a neodvažoval se vzpomínat. Ale vzpomínání bylo najednou příjemné, a tak si slíbil, že to bude dělat častěji. „Bravo, Bastiene,“ ušklíbl se Fred a prohrábl Felixovi vlasy. „Jen ty dokážeš zařídit, aby se moje dvojče cítilo tak důležitě.“
Zvuk smíchu přehlušil Samiho pláč, za což byl chlapec vděčný. Poslouchal Bastienův příběh – ne že by to snad přiznal. Sami si slíbil, že bude stoický a silný, dokud odsud nenajde cestu ven. Jaký smysl měly příběhy? Život se přece nedá přepsat. Kdyby to bylo možné, už dávno by začal znovu. Sami se v posteli tiše otočil a tlumil vzlyky ošoupaným rohem přikrývky. Vzpomněl si na tátu a na slova, kterými Samiho utěšoval, když byl ještě malý. Nic na světě neoschne dřív než slza. Kdysi to možná platilo, ale slzy nyní Samiho tížily jako všechna voda ze Středozemního moře. Bál se, že už nikdy neuschnou.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525922