Yssobel
Od toho dne se Guiwenneth změnila. Její nálady dostaly temnější odstín, začala být odtažitá způsobem, který Stevena rozesmutňoval. Často vilu opouštěla na celé týdny, ale když se vrátila, zpravidla zářila a byla skoro jako dřív. „Zbavovala jsem se duchů,“ říkala vždycky s úsměvem. „Rozhodně je na čase, aby ses zbavila šatů a umyla se,“ byla žertovná odpověď, která se rychle ujala. Steven se Guiwenneth nikdy nezeptal, kde byla, a ona sama neprozradila nic kromě toho, že byla „uvnitř“ a „zbavovala se duchů“. Tušil, že jezdí nahoru do staré pevnosti a doufá, že tam zahlédne ducha svého otce. Když spala ve vile, často volala o pomoc nebo šeptala: „Doufám, že teď jsem v bezpečí.“ Ale k jejímu utišení stačil jen lehký polibek. Na Yssobel procházka s otcem k imarn uklyss také silně zapůsobila, ale velice odlišným způsobem. Začala být tím místem posedlá. Steven se snažil své děti podle možností a paměti vzdělávat, ale Yssobel obracela každou hodinu k Lavondyss. Kreslila podle své fantazie, sepisovala dětské příběhy, vytvářela propojení mezi historickými postavami, o kterých její otec mluvil, a tím místem za ohnivou stěnou. Ealdwulf jí vyrobil malou harfu. Byla neumělá, ale složitě vyřezávaná; její zvuk byl spíš řezavý než příjemný. Přesto se z ní v Yssobeliných rukou linuly melodie, které byly čisté a smutné, ozvěny ztracené hudby splývající z mysli a prstů nedospělé dívky. – 97 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525918