„Jenže to právě děláte chybu!“ vzplanul pan Finsterwald. „No právě,“ odvětil s naprostým klidem Hyman Kaplan. „Já pokrokávám, i když dělám chypu.“ Než se třída vzpamatovala, ujal se slova profesor Parkhill: „Chcete-li, pane Kaplane, vyjádřit, že dosahujete jistých pokroků, musíte použít dvou slov.“ A napsal na tabuli: Dělám pokroky. „Dvou slof,“ přisvědčil pan Kaplan, polichocen, že na jeho studijní úspěchy nestačí slovo jediné. „Se slovem dělat se ve slovních spojeních setkáváme často,“ pokračoval pedagog, „a to nejen v původním významu »pracovat« nebo »zhotovovat«, ale i ve významu obecnějším, například »dělat radost«, »dělat dojem« —“ „Dělat potíže,“ ozval se pan Blattberg. „Výborně,“ pochválil ho pan profesor. „Dělat zkoušku,“ přidala se slečna Pomeranzová a po ní, k potěše pana profesora, i další vnímaví žáci: „Dělat vtipy — dělat starost — dělat drahoty — dělat čest…“ Pak přispěl svou troškou do mlýna pan Trabish, mistr pekařský. „Dělat vola,“ pravil. Profesor Parkhill se musel bleskově rozhodnout. Pojednat „vola“ jako vulgarismus a otevřít takřka bezednou kapitolu? Anebo se ošemetné půdě vyhnout? „Ano,“ zamanévroval. „Například dělat… z komára vola. Nebo z komára velblouda. Neúměrně nějakou věc zveličovat, že? … Ale vraťme se k dopisu pana Kaplana. Kdo má další připomínku?“ Slečna Mitnicková opravila slova de a chip a jásny. „Výborně… Paní Yanoffská?“ „Jak on má pravopis v tom ůblně! Já z toho zblázním!“ vykřikla dáma v černém. „Proč?“ „Je to špatně.“ „A jak to má být správně?“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525900
„Já nevim.“ „To je čipominka za šecky bráchy,“ procedil mezi zuby pan Kaplan. Profesor Parkhill opravil inkriminované slovo křídou. „Proč před zou zhází j?“ ptal se výhružně Wolfgang Schmitt. „Tak chnusně psát baseball?“ vyskočil dotčeně mladý sportovec Vincente Perez. „Co dělá ve vládě f?“ naježila se slečna Valuskasová. Rozhořčené připomínky stíhaly jedna druhou: trestuhodně zkomolené patřit, chybná vazba daříš se, nesmyslné psaní slov počasí a stravování, zmasakrované jak se má. „Kaplan nasekl tolik chyb,“ vykřikl pan Feigenbaum, „že z jeho dopisa můžeme nadělat učebnici na špatný pravopis!“ „Je to mišmaš!“ soptil pan Blattberg. „Všeho druhu, velikosti a mnoství!“ „Moje šeč!“ hučel pan Matsukas. „Dávejte šiklady!“ Norman Bloom, vyčkávající zatím na křídle, vyrazil s příklady do útoku. „Kaplan myslí »Bůh ji zachovej« — né »Bůh ji pochovej«, to by znamenalo, aby šla do hrobu, a něco takový přát vlastní švagrový je sprostý!“ Spolubojovníci odměnili pana Blooma ovacemi. „On dokonce — š p a t n ě — n a p s a l — m o j e — m é n o !“ vybuchl pan Bloom a z jeho pobouření bylo zjevné, že tento omyl je ze všech Kaplanových omylů nejneodpustitelnější. „Škandál!“ pěnila Olga Tarnovská. „Napsat někomu špatně méno! Káplan, Káplan…“ „Já mám v mým ménu dvojitý o, a né u! Já nejsem žádnej bluma!“ zvolal pan Bloom a očistiv čest rodu, ušklíbl se opovržlivě na svého hanobitele. „Ste dobrej, Bloom!“ zahlaholil pan Kaplan, a zmátl tak své protivníky. „Ste tim dál čim lepčí, dyš najíte tolik chyb!“ „Když umíte najít tolik chyb!“ zvolal vyučující. Pan Bloom byl tak zaskočen, že ho začala svrbět pleš. Hyman Kaplan se napůl postavil. „Já kráduluji panu Bloomu za jeho zlepčováni z kramatyky.“ „To je od vás hezké,“ poznamenala paní Shimmelfarbová. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525900
„Hezké?“ vypálil od boku pan Pinsky. „Pan Kaplan je velkej! Jen velký muži usnají malý chyby!“ „Šechna čest Kaplanovi!“ zašvitořila „Zajda“ Kipnisová. Pan Bloom z toho byl jelen. To mužné gesto přece Kaplan neudělal z čirého kavalírství: vždyť jím odvedl pozornost od svých hrubek k sokovým pokrokům. Proto Norman Bloom nevěděl, má-li být polichocen, nebo rozlícen. Ale ješitnost v něm zvítězila nad ukřivděností. „Děkuju, Kaplan.“ „Poděšení na mé straně, Bloom,“ zaševelil Machiavelli. Pan Nathan se rozesmál. Profesoru Parkhillovi došlo, proč předchozí palba nijak nepošramotila páně Kaplanovo sebevědomí (ostřelovaný si při ní pilně nabíjel zbraně), a ruka s ukazovátkem mu poklesla. „Další opravy?“ Slečna Mitnicková zruměněla. „Místo přípustná má být příbuzná, místo naplout má být připlout.“ Pan Blattberg se zahihňal. „A co ten beton? Pan bratr má betonářství?“ „Taky kou kej je špatně,“ pokračovala bystrozraká slečna Mitnicková. „Píšeme vždycky O. K., protože je to zkratka.“ Pan Kaplan se usmíval tím nejdobráčtějším úsměvem. (Copak má za lubem teď?, přemýšlel profesor Parkhill.) „Ste dobrá, Mitnick.“ „Adresát by se neměl oslovat těbůh, ale nazdar.“ „Dobrý, Mitnick.“ Povzbuzena rytířskou odezvou, vrhla se slečna Mitnicková do skryté pasti. „A co ty tři vykřičníky za Maxem? To je chyba.“ „Achá!… Proč?“ „P-protože jeden vykřičník je až moc.“ „Pomiňte, Mitnick,“ řekl sladce pan Kaplan, „vaši jiný čipomínky byly O. K. Ale vám radim, vy rozmýšlejte, co ste žekla o čech vyčičníkách…“ „Pane Kaplane,“ zasáhl profesor Parkhill nekompromisně, „slečna Mitnicková má naprosto pravdu. Obvykle oddělujeme oslovení v dopise čárkou, ale pokud cítíte, že musíte použít vykřičník —“ pojišťoval se pro každý případ, „— pak jeden opravdu stačí.“ 99
Ukázka elektronické knihy