František Stellner: Hospodářské a sociální dějiny na Katedře hospodářských dějin NF VŠE v Praze (tradice, výsledky a výhled), in: F. Stellner – R. Soběhart (ed.): Hospodářské dějiny v České republice na počátku 21. století. Sborník z konference konané 9. listopadu 2007 na KHD NF VŠE v Praze, Praha 2009, s. 85–89. Roman Zaoral: Hospodářské a sociální dějiny, in: P. Himl – J. Tuček a kol.: Texty k historickému prosemináři FHS UK, Praha 2015, s. 59–70.
Sociální dějiny můžeme chápat jako sociálně-dějinnou interpretaci obecných dějin i jako společenské dějiny. Sociální dějiny se konstituovaly na konci 19. století vymezením vůči politickým dějinám a ve 20. století ovlivnily jejich výzkum především marxismus, škola Annales, genderové studie, mikrohistorie a komparativní dějiny. Historikové sociálních dějin pracují například s pojmy jako nacionalismus, průmyslová revoluce, společenská modernizace, elita, industrializace, tradiční společnost, moderní společnost, společenská skupina, společenská emancipace, společenská mobilita, společenská dynamika, makrosociální společenské struktury, mikrosociální společenské struktury, kvantifikovaný výklad společnosti, sociální moc, sociální skupina či socializace. Historik sociálních dějin kombinuje práci s prameny s poznatky, pojmy a metodami sociálních věd vztahujících se k jednotlivým společenským sektorům. Sociální dějiny intenzivně spolupracují především s hospodářskými dějinami, které se snaží ukázat spojitost ekonomických struktur se životem společnosti. Jejich vztah se postupně vyvíjel. Na přelomu 19. a 20. století hrály klíčovou roli hospodářské dějiny, zatímco sociální dějiny byly spíše „přívěskem“. Tento poměr se změnil v 60. letech 20. století, kdy došlo k rozkvětu sociálních dějin, které se z dílčí historické disciplíny proměnily v „imperiální“ konstrukt historie jako celku. Sociální dějiny měly za úkol integrovat systematické, leč stále ještě částečné přístupy blízkých disciplín demografie, ekonomie, sociologie, geografie a etnografie v co nejrozsáhlejší rekonstrukci společenských poměrů dřívějších dob. Toto pojetí se nejvíce prosadilo v západoněmecké vědě v konceptu tzv. historické sociální vědy (Historische Sozialwissenschaft) či dějin společnosti (Gesellschaftsgeschichte). Zástupci tzv. bielefeldské školy integrovali politické, sociální, hospodářské a kulturní dějiny do jednoho celku a pomocí různých teoretických modelů usilovali o vytvoření nového paradigmatu historické vědy. Historici a historičky sociálních dějin předložili řadu nových metodologických koncepcí, díky nimž se sociální dějiny staly nejdynamičtěji se rozvíjejícím přístupem v historické vědě na konci 20. století. Naopak hospodářské dějiny se stále více dostávaly na okraj zájmu badatelů. Stoupenci sociálních dějin také patřili k prvním, kteří se metodologicky střetli o primát historického výzkumu s politickými dějinami a jimž se podařilo zlomit „tradicionalistický“ přístup k politickým dějinám, trvající od poloviny 19. století. Ve Spojených státech i ve většině ostatních imigrantských společností se od 60. let 20. století bouřlivě rozvíjel historický výzkum skupin imigrantů. Zcela rozhodující impulsy k tomuto novému historickému zájmu poskytla hnutí za – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525849